Páteční výlet za poznáním

    Tak jsme byly včera s Magistrou ve druhém největším městě naší republiky. Nejely jsme tam na nákupy, jako před rokem 1989, ale doplnit své mezery ve vzdělání. Jak už jsem se několikrát zmiňovala, dohání nás moderní doba a já si někdy připadám jak Chaplin u pásu. Hodně věcí mi ujíždí pod rukama, ale některé se snažím zastavit. Možná jsme obě na podobné lodi. A tak jsme ráno vyjely. Já jsem jela vlakem po dlouhé době, ale má přítelkyně mě provedla všemi úskalími. Od nasedání, hledání místa, předání jízdenky celoplošně potetovanému, piercingem vyzdobenému průvodčímu, až po hledání cesty z nádraží. Když už jsme byly venku, na místo konání jsem vedla zase já. Úžasné doplňování.
    Hned na třetím přechodu jsme před námi zpozorovaly skupinku čtyř lidí. Nápadní byli tím, že měli všichni stejné tašky na notebooky a stáli ve dvojstupu. Že by vylétli ze stejného hnízda? Vylétli. Jejich diskuse a srovnaný krok napovídal, že jsme se v odhadu trefily. Vylétli z Lanžhota. To jsme se ale dozvěděly později. Tato skupinka nás zavedla přímo do patřičné posluchárny a zatímco její členové očima hledali čtyři volná místa vedle sebe, já a Mgr. jsme se posadily pěkně dozadu. To z toho důvodu, abysme nic nepřehlédly a aby nás zezadu nic nepřekvapilo. Všichni přítomní už pracovali na něčem důležitém v noteboocích, jiní na iPadech a někteří stíhali obojí. Při tomto zjištění nám vyschlo v krku a raději jsme se odešly občerstvit kávičkou. Daly jsme si Black&White. Já černou, má kolegyně bílou. Seděly jsme, popíjely a čekaly, co dnešní den přinese. Naše pohoda netrvala dlouho. Místnost se zaplnila a přinášení započalo. Začalo to trošičku netradičně, ale evropské fondy nějaké to zdržení určitě zvládnou.
Při zahájení přednášející zjistila, že jí organizátoři zapomněli připravit techniku. Mezitím, co pán  přinášel, spojoval a zapojoval, my čekající jsme byli vyzváni, ať si nabídneme šunkovo salámový chlebíček, který nám zřejmě zajistila EU. To byla pro nás ta lepší chvíle. Ta horší nastala hned poté. Otázku, "Proč jsme tady?", začala mentorka pokládat jednotlivcům od zadních řad. Pravdivé bylo, když se šedesát procent účastníků vyjádřilo, že díky projektu. Někomu se zase líbilo, že je to v pátek a končí v jednu hodinu. Pouze hrstka snaživců směřovala své odpovědi k tomu, že se chtějí zdokonalit. Ale všichni vzdělávající se byli vybaveni technikou, která nebyla na přednášku povinná, jak jsme se dověděli posléze. My jsme měly společně jeden iPad, na který jsme se snažily připojit a to velmi dlouho. Až se nám to povedlo, pochopily jsme, že je to zbytečné. Spíše jsme potřebovaly tužku, papír a znalost těsnopisu, neboť lektorka byla v přepínaní obrazů rychlejší než světlo. A tak jsme něco stíhaly, něco vypouštěly a přitom se věnovaly prohlídce zúčastněných. A co jsme vypozorovaly?
    Mentorka si v poklidu žvýkala svůj kus gumy, magistřina sousedka vpravo měla v průhledné plastové láhvi kakao, mladému muži nalevo přede mnou bylo vše jedno a jeho spolusedící se snažila rychle dělat poznámky pomocí klávesnice. Myslím, že to nemohla stíhat. Moje sousedka vlevo nechápala, jak by mohla vše nastíněné zvládat v praxi. Dále jsme zjistily, že dámám nad padesát let nesluší dlouhé vlasy a že učitelé jsou od pohledu rozeznatelná skupina obyvatel naší země. Vyhrazený čas ubíhal velmi rychle. Obsah přidělených půllitrovek s vodou a šálků na kávičku se zmenšoval, močové měchýře se zvětšovaly, chlebíčky mizely a zápisů přibývalo.
První přestávka byla určena k našemu vyprázdnění a k vyzvednutí malinového řezu a dalšího chlebíčku, tentokrát sýrového. Většina z nás jmenované pochutiny konzumovala během další přednášky, která byla asi hodinová. Její obsah spočíval v seznamování se s vhodnými webovými stránkami pro naši práci. Díky tomu jsem vytvořila dlouhý seznam, o kterém si myslím, že všem zájemcům mohl být poslán mailem. Další, druhá přestávka sloužila k přesunu do počítačové učebny. Líbilo se mi, jak vtipně a pohotově byl vyřešen problém mála míst. První dvě řady mohly klidně přejít s volnými rukami. Poslední dvě řady si musely po cestě vyzvednout židle a přejít do učebny s nimi. Naštěstí u nás dvou k tomuto nedošlo. Sice poslední, z posledních, ale nedostatek pracovních míst u počítačů nás osvobodil od dalšího setrvávání. A tak jsme se vrátily domů, do našeho poklidného městečka bez davových tlačenic a uspěchaných proudů lidí. Vrátily jsme se ve stejném čase, jako když jdeme z práce a těšily jsme se na volný víkend.
    Po pravdě. Nebylo nám líto, že odcházíme dříve než ostatní. Nebylo nám líto ani to, že o něco přijdeme. A to proč? Protože to stejné budeme poslouchat na dalším školení ve středu. Výhoda je, že to bude přímo u nás v práci. Nevýhoda je, že o přestávce nebudou ty naše skvělé české chlebíčky a zákusky, ale budou to k nám přicestovalé bagety.