Postřehy ze svátků jara

    Ve Velikonocích každý vidí to svoje. Křesťané jejich největší svátky. Pohané zábavu se spletenými pruty. A co mají všichni společné? Všichni nakupují, uklízí, vaří a pečou a hlavně se těší z volných dnů.
 Letos, k radosti nám všem, přibyl ještě jeden. Tudíž se chci dnes zmínit o tom, jak já se s těmito dny vyrovnávám. Vyrovnávám se asi dobře. Hlavní velikonoční příběh je mi znám a umím i vyjmenovat dny v pašijovém týdnu. Proč se na zelený čtvrtek vaří zelené jídlo, je mi také jasné. Sice jsem ho letos nevařila, ale aspoň jsem převlékla zelené povlečení, což s tím vůbec nesouvisí. Dále jsem něco nakoupila, něco uvařila a upekla, ale nebylo toho víc než obvykle. Dokonce nedošlo ani na symbol slunce, který by se asi u nás celý nesnědl. Ale na co došlo, bylo barvení vajíček. Přesně. U nás proběhla inovace barvení. Po úspěšných letech a loňském neúspěchu s bylinkovou batikou jsem zvolila daleko jednodušší způsob barvení. Koupila jsem jakési gelové batikovací barvy, protože vajíčka na obrázku vypadala jak nazdobená benátským štukem. Kdy přestanu být naivní a věřit všemu, co mi kdo ukáže? Asi nikdy. Koupila jsem deset bílých vajec a uvařila je ve vodě s octem. Jedno prasklo úplně. Tři popraskaly jemně. To jsem zjistila, když vajíčka vychladla, a také přišel prostor na přečtení návodu na barvení. Popis pracovního postupu byl psán tak drobně, že mi nepomáhaly ani brýle. Naštěstí má malá láska mi vše přelouskala. Mě hlavně zaujala pasáž: "..a horké vajíčko... " No co, že už dávno bylo každé ledové? Zalila jsem je horkou vodou z varné konvice a znovu pěkně nahřála. Pak jsem jedno po druhém brala v igelitové /přibalené/ rukavici a žmolila ho třemi kapkami barvy, nanesené do dlaně. Benátský štuk nevznikal ani omylem, a abych to nějak vylepšila, dala jsem na to ještě jednu barvu. Nevylepšila, pouze změnila. To nejhezčí mi navíc vyklouzlo z ruky a nabilo se. Zůstalo jich tedy pět. Těchto pět "kraslic" jsem položila na ubrousek do skleněné misky a tak už to zůstalo. Nakonec se mi zřejmě zalíbily, protože jsem je ani nerozdala. Naštěstí jsme měli dost čokoládových.
    Druhý můj velký zážitek bylo šlahání. U nás na vesnici se tento pěkný, lidový zvyk neustále udržuje, a tak jsem byla na Den učitelů poprvé bita, přestože si to příchozí ani neuvědomovali.
    Došli, zazvonili, já sem otevřela. Chvílu sme na sebja hleděli. Většina mňa neznala, já ich také né, ale na vesnici sa to tak nebere. Když sme sa navzájem prohlédli, zeptala sem sa, esli došli šlahat. Když kývli že ano, tak sem sa lahko pootočila se slovama: "Tak tady to máte." A v ten moment spustili koledu a mleli, dokáď neskončila. Mleli hubú a do teho mňa šlahali. A potom, že chlapi neumijú dělat dvě věci naráz. Eště, že sa na moju šlahací plochu vlezly aj tři žile zaráz. A já sem se smíšenýma pocitama stála na schodku před chalupú a říkala si, kerá súsedka sa dívá. No to mosel byt pohled.
Toto sa několikrát zopakovalo a bylo po Velikonocách.
A to je asi tak všechno, čím bych komentovala letošní svátky jara.

 

Vysvětlivky : Obr.1 - moje modročervená batika                    Obr. 2 - školní zdobení našeho chlapečka