Pravoslav

    Je 12. leden, svátek má Pravoslav a různí lidé tráví dnešní den zcela odlišně. Pro někoho je to běžný den, pro někoho může být slavnostní. Pro moji kamarádku a kolegyni v jedné osobě označuje výročí. Třicáté výročí sňatku. Úžasně vysoké číslo. Já jsem se dopracovala pouze do dvacítky, kterou jsme ani neslavili. Našim novým partnerům jsme naše staré výročí / ikdyž jsme byli ještě manželé/ ani nepřipomínali. Myslím, že by to slavit ani nechtěli. 30. výročí znamená dlouhou cestu v dobrém i ve zlém, veselé i smutné vzpomínky, komické i tragické situace a hlavně hodně tolerance, protože po těch letech už stejně nic nezměníme. Co je však zajímavé, že 30. výročí se dá slavit i prací a vzděláváním. Jsem svědkem i účastníkem dnešního školení, na kterém jsme se všechny baby sešly a objevovaly nový, technický svět iPadů. I naše výročnice. Nasávala novinky ověšena novými šperky a patřila do skupiny pokročilých. Bylo nás pouze pár, co jsme se s iPady seznamovaly, ale většina kolektivu působila jako tým expertů. Věřím rčení, že se ptá ten, kdo rozumí. Ptaly se. Co ptaly se. Diskutovaly. Doplňovaly přednášející. Dnes jsem neměla šanci promluvit. Nebylo o čem. Naštěstí jsem se doma připravila a naučila se svěřený tablet aspoň zapínat. Bylo to málo. Vzala jsem si i stilus, abych se nepřemáčkla, čehož jsem se však bát nemusela. Mým kolegyním prstíky jen svištěly po ploše, srovnávaly si programy se sousedkami, radily se a prostě byly jako ryby ve vodě. Mně se nepodařilo ani připojit na internet. Prý Wifi byla přecpaná. Pochopitelně. Kolem mne byly připojeny všechny. Nezbývalo mi nic jiného než se usmívat na přednášející a držet výraz, který měl oznamovat, že zas tak mimo mísu nejsem. Jsem. Říkaly slova, kterým jsem nerozuměla. Dávaly se pokyny, které jsem nemohla plnit. Ale když se fotilo, doufala jsem, že aspoň na fotkách nebudu působit jako tupoušek. V podstatě dnešní odpoledne hodnotím jako iPadovou rozcvičku pro zdatnou majoritu a jako konec mé cesty při poznávání počítačových technologií. Jak dobře mi bylo před 30 lety. Jezdila jsem na kole, pevná linka mě nepronásledovala, vzácností byly sálové počítače a jako problém jsem viděla nedostatek kopíráků, když jsem chystala písemku. Největší vynálezy u nás doma byly kazetový magneťák a Papinův hrnec. Četly se knížky, hráli jsme karty, šachy, mluvili jsme spolu.
    Před třiceti lety jsme seděli naproti sobě, dnes sedíme za sebou. Já za klávesnicí počítače, on s notebookem na koleně za mnou.