Řemeslo má zlaté dno

    To, co já píši v nadpisu, je stará pravda. Pravdou také je, že dnes moc skloňovaná není. V dnešní době je určitě větší tahoun studium na střední škole, možná i z důvodu následného zaměstnání, ale já znám šikovné řemeslníky, kteří svá řemesla umí a čísla na bankovních účtech se jim zvětšují. Na druhé straně vím o jiných, kterým pšenka nekvete a jejich konta naopak nejsou záviděníhodná. A také potkávám řemeslníky, docela pravidelně, o kterých si vůbec netroufám ani nic myslet. Potkávám je ráno, když stojí před obchodem, kde čekají na sebe, aby mohli společně jít a vyměnit prázdné pivní láhve za plné. Mají na sobě montérky a oči, ze kterých již dávno jiskry zmizely. Zato mají velkou žízeň, chuť a hodně řečí. Postávají ve skupince a dávají si své ranní dávky, které pomalu stabilizují jejich třes a krevní oběh. Nikdy mě nenapadlo při pohledu na jejich žíznivá ústa, že by snad mohli i někde pracovat. Možná ano, ale nejsem si jistá, zda je tento případ  o barevných kovech. Ale i názory se mohou měnit a my můžeme dojít k objevení "pravdy" ve chvílích, kdy to nečekáme.
    A právě dnes se můj pohled a poznání načisto změnily, díky změně trasy. A při této změně mě okamžitě napadlo, že řemeslo má opravdu zlaté dno. Někdy ho má i stříbrné. A jak se to stalo, že myšlenka přilétla? Stalo se tím, že jsem šla jinou cestou. Jinou. Nyní už vím, objevnou. Z obchodu jsem vyšla doprava, místo doleva, abych zbytečně nenarušovala svou přítomností "snídající" pány. A vpravo za rohem, mě čekalo velké překvapení.
Také tam stáli muži v montérkách, ale těm jsem do obličeje neviděla, protože je zakrývala zlatá kulatá dna pivních plechovek. Asi také snídali.
    A tak jsem dnes zjistila, co to vlastně znamená, že řemeslo má zlaté dno.