Rovná příležitost

    Miluji lidi, kteří jsou má rodina. Mám ráda i ty, kteří mojí rodinou nejsou, ale jsou mi hodně blízko a máme si co říct. Máme společné zájmy, zážitky, vzpomínky. Některé vzpomínky si někdy z dvojice vybaví pouze jeden a důležité na tom je, že vůbec si někdo vzpomene. Ale co. Vzpomene, zapomene, to není podstatné. Podstatné je, že můžeme spolu i mlčet. Anebo dojde třetí, který nám připomene, co se přihodilo. Máme totiž jen jednu, jedinou rovnou příležitost v životě a tou je stárnutí. A tak všichni vedle sebe stejným tempem stárneme. Toto vše jsem si uvědomovala po celý dnešní den, neboť se děly věci, hodné krásných, chytrých bab, stárnoucích už hodně let vedle sebe. Věk se nám pomalu zapisuje do tváří a nepomáhá ani kosmetika, určená k napínání kůže pod víčky, na líčkách, pod bradičkou, na krčku, na pažích, na celém těle. Zato v našich hezkých hlavičkách se usazují zkušenosti a přeměňují se v moudrost. A protože jsme nad věcí, jsme tolerantnější ke svému okolí a některé nedostatky vlastně ani nevnímáme a tedy na ně neupozorňujeme a nekritizujeme je.  Ale dokážeme upozornit na sebe, aniž bysme chtěly. Je to tím, že na nás působí síla okamžiku, kdy děláme věci tak nějak samovolně, automaticky a bezmyšlenkovitě. Uvedu pár příkladů.
Ráno, když jsem přišla do práce, stála jsem u dveří a mačkala jakýsi knoflík ve víře, že se dostanu dovnitř. K otevření mi nepomohlo  ani heslo " sezame, otevři se. " Po chvilce mi došlo, že musím použít čip, který visí na klíčích v mé druhé ruce. Takzvaná ranní výzva. Utěšilo mě to, že jsem si vzpomněla, že lady boss minule měla u ucha kalkulačku a mobil na stole. Další povzbuzující okamžik mě čekal, když jsem viděla kolegyni, jak klepe na dveře, když chtěla vyjít na chodbu. Skvělé. Jiná kolegyně nám prozradila, že seděla u PC a mobilem hledala na monitoru kurzor v domnění, že pracuje s myší. Úžasné. Taky bylo dobré si zajet v polední pouze zkontrolovat, jestli je doma zavřené okno. To, které je vedle schodiště. Celodenní obava zmizela, bylo zavřené, že. Další světlé okamžiky šedého dne následovaly. Mobil zvonil na poradě zrovna tomu, který na chvíli odešel, protože nebere prostenal. Mé kamarádce napadaly drobečky chlebíku do výstřihu, když se hladová cpala svačinou. Před tím si tam prý podobným způsobem schovala čokoládu. Když jsem četla zprávu, některé mé kolegyně mě s podivem opravovaly, jelikož jim tam chyběly údaje. No jo, když mi je předem nenahlásily, nebo byly v jiné kolonce. Taky fajn. Zpráva byla vyčerpávající a sucho v hrdle jsem chtěla zapít. Šla jsem s hrnkem až do záklonu a nepomohlo to. Byl prázdný. Porada byla ukončována natřikrát, než jsme si všechny vzpomněly, o čem jsme chtěly kolektiv informovat. Jediný zástupce mužského pohlaví mlčel a myslím, že si občas i zdříml. Má na to nárok. Je z nás nejstarší.
    Po tomto zajímavém, zážitkovém dnu jsem nastartovala auto a vyjela za kolegyní. Ta na první stopce na mě cosi zahalekala. Musela jsem vylézt a jít si pro informaci. Možná jsem na to neměla reagovat. Nesvítilo mi levé světlo a stále ještě nesvítí. Zítra jdu pěšky. Snad někde neupadnu.
    A tak si říkám: " To byl dnes krásný den". Byla jsem mezi svými a taky, kde bych se dočkala tolika nestandartních situací. Je příjemné vidět a vědět, že všechny spějeme do stejného stadia a při tom využíváme jednu společnou rovnou příležitost.