Rumun nebo Maďar?

    Kdysi dávno jsme byli s přáteli na dovolené v Řecku. Zcela normální dovolená, ale přece jsme si letos vzpomněli, jak jsme byli označeni za příslušníky jiného národa. Procházeli jsme poledním městečkem a vybírali si restauraci, ve které si dáme něco dobrého. Iďa kolem jedné, mladý číšník, lákající hosty, se nám chtěl vlichotit do přízně, a proto se nás zeptal, zda jsme Rumuni. Ne, že bychom proti tomuto národu něco měli, ale Rumuni? My, vyloženě slovanské a germánské typy? No ale, budiž. Přesto nás dovnitř nedostal.
    Letos na dovolené, obklopeni Němci, Němci a zase Němci, o kterých jsme si mysleli, že jsou Švýcaři, prozradil jeden Němec našemu kamarádovi, který má předky Němce, že nás považovali za Maďary. Na autě česká značka, naše věčně plynoucí hlasitá čeština a vysmáté výrazy našich slovanských a germánských tváří by mohlo cosi o nás napovědět, ale opak byl pravdou. Když jsme tyto situace rozváděli, napadlo mě, zda na mně nejdou vidět rysy po mém pradědečkovi z mamčiny strany, který byl Maďar, ale neznala ho ani babička, narozena roku 1915, neboť padl v 1. světové dřív, než se narodila. Nejdou a nešly, jelikož jsem podobou i postavou do otcovy strany. Takže tudy cesta také nevedla. Nevadí, důležité bylo, že po nápovědě poznali, kdo jsme.
    Oni sice už věděli, kdo jsme my, ale my jsme nemohli dojít na kloub původu jiné rodině, bydlící před námi. Najednou se v našem hnízdě objevila informace, že to jsou Švýcaři. Sice byla neověřená, protože si mezi sebou důvěřujeme, ale tak nějak jsme s ní počítali až do dne, kdy přistavili vedle svého ubytování audinku s německou poznávací značkou. To nás naprosto zmátlo, protože kromě ní tam měli zaparkované čtyři harleje a osob bylo pět. Auto a 4 motorky na pět lidí by šlo, ale jedna osůbka měla tak 8 let. Nevíme, zda to byli rodiče se třemi dětmi, nebo se dvěmi dětmi a nevěstou a také nevíme, odkud vlastně byli. Hovořili plynule německy, bez nějakých dialektů, značku měli německou a fyziognomie jejich tváří vyzařovala typicky gemánské rysy. A my začali přemýšlet, jak se k nám dostala informace o tom, že jsou Švýcaři. Tak asi takto. Kamarád říkal, že to ví od mého chlapce, můj chlapec se to dozvěděl od naší kamarádky a mně to prozradil náš kamarád. A vtom jsme uhodili na naši přítelkyni, která zrovna toho dne říkala místo potím se, plotím se, odkud to ví. Prý to měli na značkách motorek, ale zkoumat jsme to už nešli a zůstali jsme nad věcí.
    A potom, jak je snadné rozpoznat v cizinci místo bydliště? Vůbec to není snadné, ale Rumuni a Maďaři jsou přece typově trošku jiní než my a řečem jejich také se náš jazyk nepodobá.
    V podstatě je to všechno jedno, jelikož slušnost zvítězila nad zvědavostí, a tak jsme se stále všichni zdravili, usmívali se na sebe a občas si i pokynuli. A bylo úplně jedno, kdo odkud přijel.