Růžová

01.06.2015 19:32

    Má oblíbená barva je zelená, taky žlutá, ale hodně věcí mám černých a šedých. Ještě, že existují odstíny. Po pravdě na léto mám i nějaké veselejší barvičky na oblečení. Například růžové pláťáky. Před pár lety bych si je určitě nekoupila, jelikož růžová na mě byla vždy moc sladká. A najednou není? Pravděpodobně fungují geny mojí babičky, která si koupila před čtyřiceti lety růžovou, plisovanou sukni. Pamatuji si na ni a sdílela jsem názor s celým okolím, že se ta barva k jejímu věku nehodí. Možná jsem ten názor měla půjčený, protože jsem si ještě nedovedla vytvořit svůj. Babičce bylo tehdy šedesát a svým outfitem dráždila celou vesnici, ve které bydlela. V té době byla totiž růžová jen pro holčičky a na jejich šatičky a také se vyráběly odporné, růžové, pletené čepičky pro mimina. Růžová pro dospělé tehdy v kursu moc nebyla. 
    Zajímavé je, že po několika letech se do našeho světa prodraly i zářivější barvy než je béžová, šedozelená, šedomodrá a okrová. A my jsme šli do barev. Měla jsem starorůžové šaty, ve kterých jsem dělala státnice, obešla jsem v nich několik svateb a také jsem je měla na vítání občánků, když v našem městě vítali mého kmotřence. Byla jsem mladá a ta barva byla prostě v kursu. Aby jí nebylo málo, měly jsme z ní šaty hned všechny tři. Mamku si v růžové nepamatuji, ale když už se k ní dostala, tak do ní oblékla všechna svá děvčata. Rodinné spojení s babi se projevilo asi i tady, jelikož mamka nakupovala v Trenčíně, rodišti naší báby. Mami a vzpomínáš na ty úžasné, háčkované barety, které nám tak slušely? Já jsem měla takový růžový. Já vím, že jsem řekla, že jsme v nich vypadaly jak blbci, ale také vím, že jsi chtěla, abychom byly pěkné. Vlastně jsem si později koupila i šedorůžový baret sama a k tomu ve stejné barvě kabát. Ale to už je hodně dávno. Takže jsem se občas v mém životě s růžovou potkávala. Potkávala, ale docela střídmě. Takzvaně sem tam. 
    Kde se mi ale růžová nikdy nelíbila, bylo na fasádách domů. Růžová, doplněná bílými zábradlíčky, balustrádkami a okénky, na mě působila jako cukrová vata. Velká cukrová vata. Já bych  ji na zeď nikdy nepoužila. Nikdy. Až letos. Respektive před dvěma týdny. Ale jen na jedinou stěnu, no a potom ještě na jednu, aby bylo prostředí vyvážené. Že by aj trošku sladké? Ne, u nás sladké ne. U nás tam ta barva krásně sedla. Takže odříkaného chleba největší krajíc.
    No a co? Mám růžovou zeď. Růžová se mi líbí, stěna se mi líbí a nebude trvat dlouho, než půjdu do růžové sukně. Mám výhodu. Dnes je všem jedno, kdo co má na sobě a na zdi. A taky miluju jahodovou zmrzlinu.