Servírky

    Dopoledne mi zavolala kamarádka a mně se vybavilo, kolik profesí jsme za studií spolu zvládly. Nejvíce nám seděly služby. Konkrétně pohostinství. Buď nás to k jídlu a pití nějak táhlo, nebo nám tyto brigády vložil do cesty osud. Asi osud, jelikož věděl, že jsme moc šikovné a vyznáme se. Jedna z nich probíhala ve známé, velké restauraci ve středu města. A tak jsme ve druhém ročníku vysoké školy dělaly servírky. Dělaly jsme je po večerech a protože jsme žily v době přísných předpisů, musely jsme se s nimi seznámit a také se jimi řídit, což nám nedělalo problémy. Jen jsme si na ně občas nevzpomněly.
    První na řadě bylo oblečení. Muselo být tmavé. Černá sukně a něco tmavého nahoru. Na sukýnku jsme si přivázaly pěknou, krajkovou zástěrku, obuly pohodlné botičky a šly, velice pěkně ustrojkané, na plac. Pravidlo druhé nám přikazovalo, že se nesmíme s hosty familiérně bavit. Pravidlo číslo tři nám šetřilo játra a plnilo peněženku. V případě, že by nám nějaký host objednal štamprličku, mohly jsme si ji vypít u baru, ale pokynout s ní, směrem k hostu, bylo povoleno. Barman totiž do skleničky nalil tekutinu nealko, barvy objednaného moku a peníze nám ulil bokem. V práci bylo pití alkoholu zakázáno a tak jsme dodržovaly pitný režim u baru vodou, čajem a jablečným moštem. Systém byl místními pracanty důkladně promyšlen a vhodně převeden do reality.
    Výtku za porušení prvního pravidla jsem dostala hned, když jsem si vyhrnula rukávy. Mně to připadalo pěknější, stylovější. Vedoucí to připadalo nesnesitelné. Tak jsem zapla manžety a valila se vstříc novým průšvihům. Jednoho večera nás přišla podpořit parta kamarádů. Nehodily jsme profesní výrazy, ale rozzářily jsme se jak vánoční stromečky. Špatně. Domluva vedením řešila naše velmi, velmi nevhodné, familiérní chování. Další bylo napomenutí. Ne, napomenutí ne. Bylo to řvaní přes celý lokál, které na sebe nenechalo dlouho čekat. Skupina čtyř mladíků objednala u mé kamarádky pět štamprliček. Ta, vybavena dobrou intuicí, okamžitě zahlásila, že ona nepije. Mladíci byli překvapeni jejím rychlým řešením a  ona byly překvapena trošku víc, když jí odpověděli, že pro ni to není. Dělali si srandu. Pátá byla pro ni a když už s ní stála u stolu, tak ji obrátila do sebe. Provozní, který připomínal hraběte Kocharovského, pozvedl zdáli hůl a řval na ni před všemi hosty. Ona, dáma, položila skleničku, poděkovala a odkráčela jiným směrem.
    Škoda, že "pan hrabě" nebyl naší práci přítomen stále. Mohl svůj život obohatit o několik živých obrazů. Například došel o to, jak mistrně kámoška nalila polévku z hrnku do talíře při špatně odhadlé vzdálenosti. Naštěstí polévka nebyla moc horká a tak si host při vytírání nudlí z rozkroku ani moc nestěžoval. Neviděl ani výrazy lidí, kterým jsem rozdávala talíře se svíčkovou a mimoděk si olizovala prsty, neboť mi nějak zajely do omáčky. Ani o nich neslyšel. Nestěžovali si. Moment překvapení byl tak silný, že si to možná ani neuvědomovali. Na mou omluvu. Předtím jsem nikdy nenosila naráz čtyři horké, plné talíře skrz létající dveře. Chtělo to nabrat talíře, rozkopnout dveře a projít. Někdy se mi, bohužel, dveře vrátily, než jsem se prosmykla na druhou stranu. V tomto případě nezbylo než uskočit dozadu a manévr zopakovat. A právě v momentu odskoku prsty zajely do sosu. A o co ještě ten milý pán přišel? Přišel o to, že jsme si odkládaly těžká plata s pivy na stoly a hosté si je sami rozebírali.  Nezaznamenal ani úsměvy a pohledy mladého muže, patřící mně, který asi půl hodiny nejedl naservírované jídlo. Já jsem se divila, že nejí a on se divil, že mu nenesu příbor. Zážitků bylo daleko více, jenže čas je už trošku protřídil.
    Ale jak říkám. Byly jsme pro tento druh služeb jak stvořené a učily jsme se rychle. Po měsíci jsme mohly zaučovat začátečníky, ale nezaučovaly. Odešly jsme. Chyba nebyla v nás, ale v platu, který jsme za odvedenou dřinu, dostaly. A tak jsme šly obohacovat životy jiných lidí jinam.