Školení

    Je mi zcela jasné, že člověk musí jít s dobou. Po dnešním školení mám pocit, že s dobou musím běžet a to dost rychle. Možná i rychle je pomalu. Kde jsou časy, kdy se člověk něčemu přiučil, třeba na VŠ. Čemusi se naučil a potom to používal. V současnosti mám pocit, že jakmile se něco naučím, musím jít rychle do něčeho nového. S láskou vzpomínám na hodiny didaktické techniky na výšce. Pamatuji si, že jsme zvládli ovládání kotoučového magnetofonu, meotaru a pokročilejší promítačky diapozitivů. Na zvládnutí látky a zasloužený zápočet jsme měli jeden semestr. Dnes dopoledne jsem slyšela tolik nových výrazů z oblasti informačních technologií, kolik jsem nezaslechla po celou dobu studia na vysoké škole. Výhodu měli ti, kteří znají anglický jazyk a znají zrovna ta slovíčka, která létala vzduchem. A jak se k tomu postavit. iPad už zapnout umím. Umím si dát obrázek na plochu a stáhnout programy označené get, protože nabídku s označením eura brát nemohu. Taky se dokážu přihlásit na různé portály. Náš vyvolený je však google. A dnes jsem to dokázala. Dokázala to i má kamarádka, sedící po pravici. Ta po levici je velmi šikovná, z nás tří nejšikovnější, ale nepřihlásila se. Wifi zřejmě zlobila. Určitě to nebylo tím, že když jsme zpočátku my dvě lapaly po slovech a snažily se jít s davem a běžet s dobou, ona nás fotila, fotky upravovala a výsledky nám ukazovala. Přitom vnímala, co se děje kolem. Asi po hodině našeho marného snažení, pravice začala sledovat tenis, levice začala zapisovat poznatky a já jsem střídavě psala hesla, která mi zítra nic neřeknou, a chvílemi jsem kontrolovala tenis.
    Naštěstí v pravou chvíli přišla přestávka. Skupinky kolegyň diskutovaly, probíraly různé možnosti a my jsme se bály, aby Berdych neprohrál. Zřejmě odpočinek k něčemu byl, protože záhy po něm přišla naše velká chvíle. Připojily jsme se podle pokynů lektorky a propadly jsme smíchu. Nikdo jiný nebyl tak rychlý jako my dvě. A jak to v životě chodí. Kdo se směje naposled, jsme nebyly my dvě. Zůstaly jsme trčet na přihlášení a marně jsme se pokoušely dostat dál. Můj iPad jsme nechávaly nastavený a do toho druhého jsme střídavě zasahovaly a dostávaly  se v podstatě nikam. To už nejlepší z nejlepších si psaly a posílaly obrázky s paní lektorkou, která na nás v tomto osudovém okamžiku neměla čas. Nějak mi to nevadilo. Některým to vadilo. Některé to postupně, pomalu vzdávaly a uvolňovaly se. Zmatení a hrůzu v jejich tvářích, že nestíhají, střídal klid a pochopení, že dnes se prostě hory nepřesunou.
    Jsem ráda, že v tom nejedu sama. Jsem ráda, že příště se bude mentorka věnovat začátečníkům a jsem ráda, že do té skupiny patřím. Zase se prokazuje nezaměnitelná pravda, že opakování je matka moudrosti. Jenom nevím, kolik jich budu potřebovat.