Školy

    Ve škole jsem docela často. Hodně často. Vlastně jsem tam každý den. Kromě školy, do které chodím už několik desítek let, jsem jich ještě pár v naší republice prošla. Dokonce jsem viděla školy v Rusku, Velké Británii, Norsku, Rakousku a dokonce i na Slovensku. Nejenže viděla, byla jsem i uvnitř. Možná ještě někde jinde, ale to není důležité. Důležité je, že jsem minulý pátek navštívila školu v Německu. Zvenčí ani zevnitř se nijak nelišila od těch ostatních. Takže bych to mohla shrnout. Školy jsou nějaké budovy s okny, ve kterých se vzdělávají děti. Chodby ve školách jsou zpravidla vyzdobeny žákovskými výtvory. Ne dětskými. Žákovskými. Protože dítě navštěvující školu má specifický název - žák, žákyně. Až teď jsem si uvědomila, jak je to zajímavé. Človíček před školou je dítě, ve škole je žák, po škole je poškolák, a když je ta malá osůbka za školou, nazývá se záškolák. Ale záškolák je někdo, kdo je mimo školu, tudíž je to opět dítě. Kolem škol jsou nějaká ta prostranství, kde si děti - žáci mohou před školou, po škole, někdy i o přestávkách hrát. Nebo tam volná prostranství nejsou a před školními budovami vedou silnice.
    U německé školy byl školní dvůr se spoustou průlezek, na kterých se houpaly, výmykaly, převracely, točily, přeručkovávaly a visely různé děti. Tyto děti sem většinou přivedli rodiče a rozloučili se s nimi. Prostě je tam nechávají do doby, než vyjde nějaká paní učitelka, aby je všechny dostala dovnitř. Já typiše česká učitelka, vychovaná v systému BOZP, jsem jen zírala a čekala, co se stane, které visící dítě upadne na hlavičku, anebo kterému uklouzne nožička. Obávala jsem se zbytečně. Děti jely na jistotu. Při silném zvonění a výstupu paní učitelky na dvůr všechna robátka seskočila, sebrala ze země tašky a spěchala dovnitř. Školní tašky ležely celou tu dobu uprostřed na dlažbě a má představa, že ji dá doma dítě na stůl, nebo na postel, mě systematicky ničila. Přitom toto mají všechny děti, i ty naše, společné. Ale nějakou tu lavku jim tam přece mohli dát.
    Toho dne mi bylo umožněno také jít dovnitř, a tak doprovodit malou prvňačku. Proto vím, jak vypadají tamní chodby i třídy. Třída vyloženě taková opravdu školní s tabulí, lavicemi, židličkami a malými žáčky. Ale bez učitelky. Německou učitelku jsme my, učitelky od nás, nepotkaly ani nikde na chodbě. To asi aby nepřekážela valícím se žákovským davům. Dočkaly jsem se jí po dalším zvonění u třídy, kde jsme se s ní pozdravily. Byla uvolněná, usměvavá, v pohodě. Já jsem byla ustaraná, překvapená a trošku nechápající a pak mi to došlo. Vždyť ono to může jít i jinými způsoby. A pak jsem si vzpomněla na materiály BOZP, uložené v několika šanonech, protože se bojím něco vyhodit a na to, kolik podpisů předem musí udělat český učitel, aby se obhájil, kdyby se náhodou žáčkovi něco přihodilo.
Musí jich udělat hodně. Musí stvrdit, že byl řádně proškolen, že řádně proškolil žáky, že je seznámil s řády odborných pracoven, že je poučil před každými prázdninami, před každým výletem, před lyžařským kursem, před plaveckým kursem, že vše zapsal do třídní knihy a ještě zvlášť na speciální lejstro v třídní knize, že vypsal papír o tom, že se třídou někam jde, že ví o povinných reflexních prvcích a ještě dál a dál.
        S úsměvem vzpomínám, určitě si někteří také vzpomenete, na norskou školu, kde si o přestávce učitelé vychutnávali kávičku s buchtičkou.
To byla školní pohoda a přitom si ani nepamatuji, jak ta škola vypadala zvenku. Momentálně si pamatuji jen to, že ta německá byla zcela normální.