Sociální případy

    Celý tento týden myslím na kamarádku, která prožívá těžké, životní chvíle. A jak tak na ni myslím, vybavují se mi okamžiky, které jsme spolu strávily.
Bydlely jsme spolu na privátě, topily jsme uhlím, které jsme musely samy odnosit do sklepa. Maturovaly jsme v jeden den. Promoční hostinu jsme měly u jednoho stolu. Zrealizovaly jsme hodně našich výborných nápadů, prošly jsme společně i několika průšvihy. Byly jsme spolu na vandru na Sázavě, udělaly jsme si několikadenní výlet do Prahy. Na Divoké Orlici se nám obrátila loď a trošku jsme se topily. A poslouchaly jsme stejné písničky a měly stejné přátele.
    Jednou jsme se vypravily na chalupu kamarádova otce v oblečení po našich otcích. Nejely jsme v tom samy. Jela v tom celá parta už vlakem, pokračovali jsme autobusem a lidé na nás zírali jak na ufouny. Já na sobě otcovy černé, svatební kalhoty, jakousi šedomodrou košilu a šedou kravatu s růžovými lvy. Na hlavě jsem měla pletený kříž, neboť to bylo v zimě. Ona ve stejném stylu, ale ladění bylo do zelena. Naše další spolužačka vypadala ve svém outfitu jako gestapácká dozorkyně z válečných let. Kluci byli oděni různě. Jeden vypadal podobně jako František Koudelka, druhý měl na sobě něco, co už by nikdo nechtěl. Třetí byl vzor prvorepublikového chlapce. Na to, že nebyly sekáče, jsme byli velmi kreativní. My jsme se cítili velmi dobře, uvolněně a zvědavé pohledy nás nutily k salvám smíchu. Bylo by škoda přijet na chalupu, zalézt a neukázat se ještě těm, co nás cestou nepotkali a neviděli.
    Naštěstí byla toho večera ve vesnici pravá, lidová zábava. V období vlády diolenu si oblékly místní ženy na sebe to nejlepší. Místní pánové vyvětrali šolny, aby za chvíli sdělali saka a vyhrnuli rukávy. No a my jsme šli v tom, co jsme měli na sobě. Dodnes nechápu, proč nás tam nechtěli pustit. Náš šat byl prostý, leč čistý. A nikdo z nás neměl rifle, které byly na hudební produkce nevhodné až zakázané. I zželelo se jednomu prodavači a trhači lístků nás, když jsme mu s kámoškou vysvětlily, že jsme sociální případy a že se málokdy a málokam dostaneme. Smutným okem na nás pohlédl a dal nám slevu. Tak jsme všichni vešli do sálu, našli si stůl a bavili se, aniž byme si někoho všímali. Ale oni si všímali nás. Možná se nás báli, možná se báli o nás, ale v každém případě jsme byli pod dozorem. Bylo trapné nás vyrušovat dohlížejícím při tanci. No a co, že si můj tanečník sundal gumáky, aby mu to lépe klouzalo. Přišel k nám pořadatel a povídá:"Pane, buď si nazujte boty, nebo si apoň zastrčte košili." No jo, ale kdyby to šlo. Kalhoty mu byly velké a místo šle měl konopný provaz podle pasáčků z obrázků Josefa Lady. Tak si dal gumáky, košelu jaksi zakasal a tančili jsme dál. Když zjistili místní muži, že to s námi není tak děsné, vyzývali i nás k tanci. Jejich baby sice trošku zahlédaly, ale pak sa bavily o střihu šatů, který měly všechny stejný. Pro moji kamarádku si přišel tančit jeden místní, známý celé vesnici jako pobuda a vedle kterého jsme my byli hvězdný tým. Byla statečná a šla. Nešla napoprvé. Poprvé ho odmítla tak, aby se ho nedotkla. Ale když jí řekl, ať klidně, že se za ni nebude stydět, šla. Šla s ním i k baru. Možná byla první i poslední holka, která s ním tančila i pila. Udělala to v pohodě a s úsměvem a my jsme se bavili.
Ale ty ses bavila taky, že?