Splněné přání

    Mám přání. Mám přání ještě nesplněná, mám přání i splněná. Jedno z mých přání bylo splněno v době, kdy jsem si už přála něco jiného. Ale myšlenka je nositelem toho co chceme a je jí jedno, kdy dojde k naplnění. Je jí úplně fuk, jestli se nám to ještě hodí, nebo ne. Své si splní. A tak to bylo i u mě. Kdysi jsem si přála nosit brýle. Ne jenom někdy. Já jsem je chtěla pořád. V dobách, kdy toto originální přání v mé hlavě kulminovalo, jsem si nějak neuvědomovala nevýhody nošení brýlí, ale na to prostě nebyl prostor a pravé poznání mělo teprve přijít. Pozorovala jsem obrýlené spolužačky ze střední a přála si. A ono to přišlo asi o dvacet let později. Už jsem dávno zapomněla po čem jsem toužila. Naopak mi začalo vadit, že se mi mlží písmena a vzpomínala jsem, jaké to bylo vidět ostře. Ano, dostala jsem brýle. Ale brýle tzv. chvilkové. Dávala jsem si je jen na chvilku a jenom tehdy, když jsem je opravdu potřebovala. Takže to byla splněna jen půlka přání. Osud je však ke mně milostivý a proto mi splnil i druhou polovinu. Dal mi i brýle na dálku. Je to výborné. V práci a doma mám jeden typ, do auta a na ulici druhý typ. Je to úžasné. Vidím, vidím ostře. Je fakt, že mi nějak stačí, že vidím a brýle často odpočívají, schovávají se a zapomínají se. Když na ně myslím a vezmu je na procházku, mám v kabelce tři pouzdra. A kde je místo na doklady, kosmetiku, propisky, kapesníky, hřeben, peněženku, mobil, troje klíče, složenou nákupní tašku, náhradní podkolenky. To už do ní nedám ani půlku chleba. Při koupi brýlí je nutné si vždy koupit větší kabelku. I zde platí přímá úměra: Čím víc brýlí, tím větší taška.
Dnes jsem nemohla v obchodě přečíst datum spotřeby. Jedny brýle ležely v práci na stole, druhé se povalovaly doma u PC a třetí se ukryly do úplně jiné kabelky. Sluneční, které jediné jsem měla u sebe, mi sice slušely, ale droboučký nápisek mi ještě ztmavily. No bože. Ochotné prodavačky mi malá čísla přečetly. Domů jsem trefila i bez nich, ale přišlý dopis jsem už musela přelouskat s brýlemi na nose. A jak tak čtu, obálka mi padá na zem. Já se shýbám pro ni a koutkem oka zahlédnu spodní část mého čistého sporáku. Udělá se mi zle, jelikož to není můj čistý sporák, to je jakási zaprskaná plocha. Otáčím hlavu vpravo ke skříňce a přes mé 3,5 dioptrie zírám. Taky prskance. Devadesát stupňů vpravo jsou kachličky kolem koše. A na nich? Dost týrání mého čistotného já. Brýle jsem odložila a rozhlédla se po mé "uklizené" kuchyni. Znovu jsem si je nasadila. Zase jsem byla jinde.Tak jsem našla hadru a začala u kamen a pokračovala a pokračovala. Mám krásně uklizenou kuchyň v brýlích i bez brýlí. Dnes už to vím, mám ráda jen sluneční. Ty neoblíbené jsou však již mou součástí při práci, při úklidu, čtení, psaní a vlastně při všem. Nedávno jsem s nimi na očích otevřela myčku, vzala z ní porcelánovou konvici na čaj a přitom se mi mé oční ozdoby zamlžily. Jasně, že jsem nic neviděla a jak jsem se s konvicí v ruce otočila, urazila jsem jí o futra hubičku. No, stojí mi to za to ?
    Mám teď úplně jiné přání. Snad se mi někdy splní.