Technika

    Některou techniku beru jako svoji kamarádku. Je to ta, se kterou jsem dobře obeznámena a vím, co od ní mohu čekat. Cizí technika je ta, které nerozumím, neznám její systém a vlastně ji ani moc nepotřebuji, protože více se s ní kamarádí jiný. Ale i kamarádka technika může někdy zradit. Ještě musím podotknout, že jsem se svým technickým málem spokojená a šťastná, ale tu a tam se objeví něco, co mi dokáže nabourat vnitřní klid a ten se záhy promění v neklid, který přejde v nervozitu a ta ukončí mé myšlení v dané oblasti a mé sebevědomí splaskne jak nafukovací balón a já si připadám, no prostě hrozně.
    I dnes jsem se dostala až do poslední fáze, a to nejednou. Hned dvakrát. To, že jsem jela po roce vlakem tam a zpět není nic, s čím bych měla problém. Ještě z loňska si pamatuji, že existují vagóny, kde se nemluví, vagóny, ve kterých sedět nesmím, protože mají červené sedačky a já mám lístek na modré, a že se dveře otvírají zeleným čudlem. Navíc, když mě dnes celou cestu provázela kamarádka Eva, nebylo pochyb, že toto určitě zvládnem. Cesta tam na jedničku. Sice nás potom vyšplouchla jedna tramvaj, která nás nepřijala, ale jela druhá. Ta první totiž stála v řadě před zastávkou jako třetí a my jsme mylně předpokládaly, že přijede až k nám a otevře dveře. Přijela, ale nejenže dveře neotevřela, ale ani nezastavila. Cestou zpět, poučené z ranní příhody, jsme valily na tramvaj, která stála v pořadí druhá. Spěchaly jsme proto, aby nám zase neodjela. Neodjela, ale když jsme se k ní dostaly, popojela vpřed a tak my se vrhly také vpřed a šťastně jsme nastoupily a odjely na místo určení.
    A co jsme dělaly mezi cestováním? Školily se. A k tomu jsme potřebovaly PC. PC s programem, na který jsme se všichni přihlašovali svými hesly. Jak jinak. Všichni přihlášení, jenom já ne. To byly nervy. Pracně jsem musela získat nové heslo a pak už to šlo. Ale proč zrovna zase já? No protože to už tak prostě je. Při práci jsem se bála kliknout, abych se náhodou z programu nevytratila a program neztratila. Nevytratila a neztratila, a přesto si nejsem jistá, že bych v něm sama dokázala pracovat. 
    Tak to byl jen drobounký nástin toho, co mi dělá technika. S neurovnanými pocity jsem se vrátila domů, a abych vykompenzovala to "psychické napětí" fyzickou prací, hupla jsem na okno, sundala záclony, okno umyla a záclony vložila do pračky. Potom jsem jen zapnula jeden z jejích programů. Úplně stejně jako tisíckrát předtím. Tisíckrát předtím se pračka rozjela, ale teď? Nic. Zvolila jsem tedy jiný program. Zase nic. Další program. Nic. Nic znamená, že světýlka se rozsvítila, pračka se začala ozývat, jako by se chtěla vážně rozjet a nic. Žádný start. Moje kamarádka pračka "Boška" prostě nechtěla prát. Několikrát jsem počkala, až se vypne pojistka. Několikrát jsem ji otevřela, abych dobře znovu zavřela dvířka. Několikrát jsem ji nechala delší dobu odpočívat. Několikrát jsem popřepínala programy. Nic. Pračka Boška nic. Už jsem viděla, jak beru záclony oprat na chalupu a už jsem se rozmýšlela, jestli ještě bude Boška opravitelná, či koupíme nějakou mladší Bošenku. Dokonce jsem pustila PC, abych si prohlédla, co trh nabízí a vtom do mé hlavy přilétla myšlenka, kterou jsem hned telefonicky zpracovala a potvrdila její správnost. Ano, můj chlapec vypnul přívod vody do pračky a nějak mi to zapomněl říct, nebo ji po příjezdu z chalupy, bez oznamování, pustit.
    A tak doufám, že kamarádka Boška ještě nějakou dobu vydrží, a že až já budu potřebovat něco udělat v tom novém PC programu, vzpomenu si.