To zas byl večírek

    To nebyl večírek, ale vypadalo to tak. To byla oslava, úžasná oslava, která se přeměnila ve skvostný večírek. A jak se taková oslava může změnit ve večírek? Jednoduše. Vymění se jen slovo, protože lidé se perfektně baví, oslavenec je spokojený s průběhem a nemá moc práce se skákáním kolem upjatců.
Naštěstí tam žádní upjatci nebyli, vše šlo jako po másle, starší se se svým chováním vraceli do mladších let a malí tančili po boku velkých.
    Ještě dnes ráno, když jsem opouštěla lůžko, proběhlo mou hlavou:"To zas byl večírek." Zajímavé, že? Přestože to byla oslava páteční, nedělní ráno mi ji okamžitě připomnělo. Nebo, že by to bylo celé tělo, které si velmi dobře pamatuje všechny mnou prováděné, nezvyklé pohyby? Možná na tom něco bude, jelikož se mi spolu s každou fyzickou částí mé osoby vybavuje i s ní provázaný pohyb. Třeba krk. Normálně ani nevím, že ho mám, ale dnes mě vyloženě asocijuje na házení hlavy vpřed a vzad podle rytmu hudby. K tomuto mě inspirovala o generaci mladší kolegyně a kamarádka. Což o to, šlo to výborně. Určitě to bylo i efektní, když mi kolem hlavy nelétala jenom ofina, ale i kovové růžovo hnědé řetízky, ladící s mými nehty, a které rozbíjely můj outfit a perfektně ho doplňovaly. Ano, bylo to výborné.
Také si dnes uvědomuji svá ramena. Nevzpomínám si na žádnou zvláštní zátěž, kterou bych je poničila. Spíše to bude tím, že jsem neustále mlela rukama. Nenechala jsem je ani na chvíli v klidu. Ty byly pořád nahoře, dole, na boku a stále v pohybu. Nebo to může být také tím, že jsem dělala kapele svačinářku. No svačinářku, jak se to vezme. Ale někdo jim tu Tullamorku musel nosit. Naštěstí to bylo jen dvakrát a ze srandy.
Sranda také byla, když jsem přinesla tančícím kolegyním plný tác whiskovek s hnědou tekutinou, aby děvčátka neměla žízeň. Ta, co mě znají velice dobře, brala. Některá se ostýchala a řidičky jablečný džus zcela odmítaly, aniž by věděly, co přináším. No přece bych do nich nelila alkohol. Ale vyšlo to velice dobře. Vždyť oslavenkyně se narodila na apríla.
Už dva dny si také uvědomuji, kde mám kyčle. Nenaříkám, jen si říkám, že je dobré si zopakovat anatomii. Vždyť kyčelní klouby jsou tak složité a důležité. To si ještě pamatuji ze zkoušky z biologie dítěte. Bylo to v červnu 1979,  a proto je dobré, že jsem si na to ještě vzpomněla a velice dobře je procvičila. Vlastně to šlo samo. Noční a včerejší křeče v lýtkách ani nebudu rozepisovat, ale co stojí za zmínku, jsou má chodidla.
Má chodidla utrpěla ze všech oblastí nejméně. To proto, že jsou trénovaná, a také proto, že byla velmi rychle přezuta z podpatků do balerinek, které se na taneční dlažbě jen klouzaly. Možná je taneční dlažba lepší než kdysi povoskovaný taneční parket. 
Takže, když to tak shrnu, je mi výborně. I včera mi bylo výborně. Mé fyzično se dá lehce zvládnout a mé duševno bylo plně uspokojeno, protože veselá zábava byla podpořena vynikajícími víny, rozmanitou kuchyní, množstvím vody s citronem, rozplývajícími se koláčky, krásnými zákusky, taneční hudbou a úžasnými hostiteli.
A na závěr ještě něco malého. Při tanci jsem si uvědomila a také zahlásila, že si neumím představit moji mami v mých letech, jak klouzá po dlažbě, háže hlavou, kolem které ji létají řetízky, nosí whisky a s chutí popíjí víno. Že bychom byli ve svých letech mladší než naši rodiče? Nejsme, ale bavíme se po svém.
A obzvlášť tehdy, jsme-li mezi svými, kteří umí zábavu udělat. Nebudu jmenovat všechny, na které jsem teď myslela, já jim to povím zítra v práci, ale..

...dnešní postřeh jsem napsala jako poděkování oslavenkyni, jež mi umožnila takové krásné, páteční uvolnění.
K, však víš. Děkuji.M