Tolerance

    Jsem člověk, který má úctu ke stáří. Nebude to pouze známými verši ..."až se tobě bude třásti ruka,..", ale určitě má na tom podíl výchova a rodinné vzory, které vždy staršího člověka tolerovaly a byly blízko k pomoci. V rodině to máme vyřešené na sto procent, v nejbližším okolí taky, ale tento týden jsem zjistila, že v cizích vztazích mám rezervy. Vzhledem k tomu, že jsem již také ve věku, kdy je potřeba mé pravdomluvné výlevy a řešení občas tolerovat, je dobré, že to o sobě vím a cítím, jak mě mé zkušenosti připravují na moudrost stáří. :) Tedy zatím jsem jen v přípravce, což znamená, že i já si někdy s mými moudry a situacemi nevím rady, ale snažím se to zvládat. Snažím, jenže někdy to vyklouzne. A když to vyklouzne jsou tady ti, kteří by to mohli tolerovat a tím mě posouvat někam, kde si budu myslet, že mohu vše. A to je hodně, hodně špatně. Špatně proto, protože by se ze mě stával na stáří nesnesitelný, terorizující jedinec bez ohledu na ty druhé. Takže je třeba tolerovat a přitom správnou cestu ukazovat.
    A kde jsem na tyto myšlenky vůbec došla? Došla jsem na ně v obchodě a před obchodem, při setkání s neznámými lidmi, kteří už v kategorii stáří jsou. A došla jsem na to tento týden. Nejdříve na parkovišti před obchodem. Tam jsem se setkala s paní, která se zajisté učila jezdit na kole v době, kdy na silnicích, spíše prašných cestách, jezdilo hodně málo aut. V obchodě jsem se střetla se třemi ženami, které nakupovaly a nevěděly co.
Tak ale začnu pěkně popořádku. Před prací jsem potřebovala do obchodu, na jehož parkoviště musím zahnout vlevo z hlavní silnice a okamžitě při nájezdu do ulice vedlejší musím zahnout zase vlevo a jsem tam. Na hlavní jsem chvíli čekala, neboť z protisměru mě nikdo nechtěl pustit. Jasně, spěchali také do práce, a když se mi konečně poštěstilo a já zahnula poprvé vlevo, musela jsem objet dva vozy, čekající z vedlejší na výjezd, a až za nimi skulinou projet na parkoviště. kde přesně prostředkem vjezdu vyjížděla paní na kole. Podotýkám, že vjezd je docela úzký a jedna z nás musela uvolnit cestu té druhé. Já jsem neměla kam uhnout, a tak mi nezbylo než čekat. Za nějaký moment žena pochopila, že ona musí ustoupit. Pochopila a odbočila na její levou stranu silnice. A počkala. Počkala na mě ve vzdálenosti asi 10 m, a když jsem zaparkovala a vylezla z auta, ječela na mě, že jsem ju chcela přejet. Mé vysvětlování /ukazování správné cesty/, že se jezdí vpravo, vůbec nebrala. A to bylo 6.45 hodin ráno a den teprve začínal. 
    V sámošce jsem se postavila k pultu za tři paní s bílými vlasy a různými přáními. Prodavačka se víc naukazovala a naběhala než prodala, jelikož heslo z dávných dob: Náš zákazník, náš pán! platí stále. Zajímavé na nastalé situaci bylo to, že než mi paní za pultem nakrájela 10dkg salámu, dvě postarší dámy už byly seřazeny ve frontě u kasy a třetí najela hned za mnou. V podstatě nenajela jen jednou. Do mě najela celkem čtyřikrát, jak se snažila co nejrychleji vyskládat věci na pás, který byl od ní ještě dost daleko. Já jsem jen nechápala kam spěchá, ale nezeptala jsem se a ve fyzickém, nikoliv duševním, klidu jsem čekala na další nárazy.
    Na jedno ráno před prací mi to stačilo a budu si pamatovat, jestli mi mé zdraví dovolí si ve stáří něco pamatovat, že se nebudu ráno v obchodě motat pracujícím lidem pod nohy a pro jistotu, když už půjdu, půjdu pěšky.
    Snažila jsem se toto všechno  tolerovat, ale ukazovat cestu, po rozmluvě před obchodem, se mi už nechtělo. Stačilo, že jsem šla ukazovat několik cest k nám do školy.