Hra

    Moje generace byla vedena k trpělivosti. K trpělivosti proto, protože nám nic jiného nezbývalo než čekat a s povděkem přijímat vše, co přicházelo. Dnešní doba je milostivá k rychlosti a trpělivosti při nákupu není potřeba. Dnes je zboží přehršel a stačí jen natáhnout ruku s penězi. Před chvílí jsem objednala chlapečkovi z e-shopu knihu. On by ale nutně potřeboval, aby přišla dnes, nebo nejpozději zítra. Když jsem to slyšela, mé myšlenky se vrátily o pár let zpět a postavily se do čtvrteční fronty na nové knihy. Kolikrát jsme tam stáli. Muži, ženy, mladí, staří a s napětím a zvědavostí čekali, zda se na nás dostane. Jak velkou radost nám způsobovaly drobné úlovky nejen v knize, ale i v jiných obchodech. Jedna moje kamarádka se automaticky řadila, když viděla špalír před obchodem a teprve potom se ptala:"Na co stojíme?". Díky tomuto jsme my doma měli krásnou čínskou pumpovací termosku. Jiná moje kamarádka se stěhovala s rodinou do nového bytu a tudíž bylo třeba byt vybavit. Bylo jedno zda ledničkou, nebo pračkou. Prostě vybavit něčím, co v elektře, v nejbližší době, dostanou. Bylo to v říjnu a fronta před prodejnou se začínala tvořit brzy po setmění, takže v podvečer. Nebylo zbytí. Naši muži si šli postát, aby jsme je my vystřídaly ve dvě ráno. Pamatuji si, že byla pěkná zima a nemohly jsme moc pít horký čaj, jelikož veřejné záchodky v noci nefungovaly. Pěkné na tom ale bylo, že se před obchodem potkalo hodně známých lidí a povídáním čas ubíhal. Ráno v osm hodin se otevřely dveře obchodu, v nich stanul pan vedoucí a prohlásil:"Nic nedovezli." Dav se v klidu rozešel, aby se za pár dní znovu setkal. Stejně v televizi nic nedávali.
Já jsem zase dlouho sháněla ložnici, nebo aspoň postele a skříně. Povedlo se mi to během měsíce, díky tomu, že mě prodavačky v Nábytku trošku znaly. Taky jsme pokorně stáli fronty na lesklý, tvrdý toaletní papír, na prášek na praní, na mandarinky a banány. V podstatě vždy se našlo něco, co v zásobování chybělo. Nebyly hrnky na čaj, nebyly hrnce, talíře. Prádlo, parfémy a arašídy se prodávaly pod pultem. Ale zajímavé bylo, že všichni měli všechno, protože každý měl nějakého známého, který měl známého a lidé tím pádem sehnali vše a nakonec měli právě to zboží, které potřebovali. Je pravda, že nikdo neřešil velikosti, barvy, značky a vzory. Značky se k nám dostávaly jen některé a převážně jsme je mohli vidět jen v Tuzexu.
    Nějak si zpětně uvědomuju, že to byla vlastně taková hra. Zocelovala nás, posilovala naše volní vlastnosti, cvičila pokoru a trpělivost, ikdyž někdy ukrajovala z charakteru. Výhodou pro nás byl čas, kterého jsme měli všichni víc než dost. Dnes je čas velmi vzácný, obchody jsou plné a možná proto si hrát nikdo nepotřebuje.
    A je mi úplně jedno, kdy knížka chlapečkovi přijde. Aspoň se může netrpělivě déle těšit.