Váza plná růží

25.07.2015 08:56

    Růže nebyly nikdy mými favoritkami. Uznávám, že jsou krásné, vznešené a nádherně voní. Nevadí mi ani jejich trny. Možná je pro mě růže až příliš dokonalá a tím pádem pro mě neosobní. Naopak moje kamarádka růže vždy milovala. Mohly být velké, malé, drobné, řezané, v květináči nebo na zahradě. Milovala je. Když nám bylo asi pětadvacet, tak jsme jednou u popíjení vína snily o společném životě našich rodin. Naši muži byli přítomni našemu fantazírování a ještě nás doplňovali. Výsledek byl asi takový. Společně jsme naplánovali život a práci v zemědělství. Naplánovali jsme i společné bydlení na nějakém statku s tím, že pod okny budou záhony růží, o které se my dvě budeme starat. Ani nevím, u kolikáté skleničky toto rozhodnutí padlo, protože ráno to šlo mimo mé chápání. Já a zemědělec. To byl byl výsměch našemu hospodářství. Ještě, že to nevyšlo, protože bych nechtěla vidět ty chudáčky mnou opečovávané. Taky je pravda, že jsme další kroky ke splnění snu nepodnikli, ale v dalších letech jsme na naše plány často všichni vzpomínali. Ona se starala o růže v zahrádce u rodičů po celé roky. Paradoxem mých růžových vztahů je, že dnes se taky starám o jeden velký růžový keř na chalupě a byla to ona s jejím manželem, kteří mi radili, jak to mám dělat. Zřejmě jsem k tomu musela lety dospět.
    Před dvěma dny jsem jí nechala uvázat nádhernou kytici osmi růží. Za každou pětiletku našeho přátelství jednu. Ten den jsem i já dostala od přátel krásnou kytku. Mám ji ve váze, dívám se na ni a hlavou se mi honí "růžové" vzpomínky. Dívám se na sedm nádherných a vznešených růží a cítím, jak mezi námi povolují ledy a začínám je milovat.