Velikonoce

    Bílá sobota je den, kdy hospodyně uklízely novým koštětem, vymetaly hmyz, pekly mazance, dívky zdobily vajíčka a chlapci pletli žile. Co dnes všichni dělají nevím, ale myslím si, že někteří určitě neví, co by dnes měli podle zvyklostí a tradic vykonávat. My jsme tedy dnes bez zvyklostí uklidili, pekli jsme a podle tradic barvili vajíčka. Uklízel se především dvůr, nepekly se mazance ani beránci, ale koláče, a vajíčka se opravdu barvila. Takže ještě teď píšu barevnýma rukama, které místo rostlinkové batiky, vytvořily jakési duhové cosi. Ale když se nabarvená vajíčka, letos nazvaná duhovky, omastila sádlem, vypadají docela "barevně" a leskle. Byly časy, kdy mě to opravdu bavilo a měla jsem i pěkné výtvory, ale dnes to dělám pouze z lásky k našemu chlapečkovi. A ten se rozhodl, že mi bude pomáhat. To jsem pochopitelně předpokládala a za tím účelem i plánovala. Nasbírali jsme spolu lístečky, připravili stůl, barvičky, punčošky, provázky a začali. Netrvalo dlouho a zaklepali kamarádi. S těžkým rozhodnutím a lehkým srdíčkem odešla má láska hrát na schovku. A tak to zůstalo pouze na mně. Ale v pohodě. Tím pádem jsem se připravila na svátky jara, které stejně nemám ráda a barvení vajíček je pro mě ještě to nejmenší zlo. Také mi nevadí něco upéci, ale vadí mi, že chlapečci, chlapci a chlapi chodí a s chutí šlahají děvčátka, děvčata a ženské. Kdyby aspoň věděli proč. Já věřím tomu, že to neví a navíc je jim to úplně jedno. Prostě se tento zvyk dědí z otce na syna. A jak k tomu přijdeme my? Uklízíme, vaříme, pečeme, chystáme, barvíme a ještě za to dostáváme. Tradice, postavená na myšlence:" Já tě zmlátím, ty mě obdaruješ.", je pro nás ženy nepochopitelná, ale zvykly jsme si. Vlastně pro některé pochopitelná je a baví je.  Ale já s tím tedy opravdu nemohu souhlasit. Prezentace mužské síly a nadřazenosti mi nedělá zas až tak dobře. Koho z nich dnes napadne, že to dělají proto, abysme byly zdravé. Žádného. Ty malé napadne, že si něco dobrého ze šlahačky donesou. Ty větší, že by mohli dostat něco kvalitnějšího než čokoládu a vajíčko. Něco kvalitnějšího je v těchto případech sklenička a peníze. Ti největší chodí, aby neurazili zapomněním na některou a u té příležitosti si tu skleničku dají. Pokud možno, dělám, že se mě Velikonoce netýkají a mizím někam, kde není domovní zvonek.
    Letos se mi to asi nepovede, jelikož mi náš šestiletý soused slíbil, že budu první, kam půjde. No mám ho zklamat? To bych mu nemohla udělat. Druhému sousedovi asi také ne, ikdyž ten už má osm. A už v tom jedu. Ale věřím, že pro taková vajíčka si příští rok už nikdo nedojde, přestože ve skutečnosti tak hrozně nevypadají.