Celý den ve střehu

    Dnešní den je pro mě den dovolené, takže bych si ho měla náležitě užít. Volno jsem si nebrala kvůli odpočívání či zážitkům, ale abych byla doma a tam čekala na výměnu plynových stupaček. Netušila jsem, kolik věcí mohu dělat, když čekám na zahájení, průběh a ukončení akce. Teď už to vím. Nemohu totiž dělat skoro nic. Jedině číst knížku, jenže nikdy nevím, kdy budu vyrušena. Ale přece, nějaké činnosti jsem vymyslela. 
    Práce měly být zahájeny v 7.00 hod.. S respektem k této hodině a nástupem do zaměstnání mého drahého, jsme vstali tak, aby v 6.50 hod. bylo vše připraveno k nástupu firmy za prací a následným výdělkem. Asi firmě ráno něco nevyšlo, neboť auto přivezlo pracanty kolem půl osmé. S napětím jsem čekala, kdy zazvoní u nás. Nezazvonili. Zabušili na naše pěkné dveře přibližně za hodinu a bez pozdravu se vrhli k záchodu. Stojíce u dveří jsem je slušně pozdravila a nabídla jim, že kdyby něco potřebovali, ať řeknou. Hleděli na mě trošku nechápavě. Tak jsem zalezla do obýváku a během párminutové návštěvy jsem zaslechla jejich hlasy. Němí nejsou, to mě potěšilo. Mé srdce speciálního pedagoga je tedy politovalo omylem. Po prozkoumání terénu odešli a dveře zůstaly otevřené. Možná proto, aby je klepání, či nedej bože, zvonění, nebrzdilo ve výkonu. Asi po hodině jsem dveře zavřela, ale sotva jsem usedla na židli, bušení. S omluvou jsem je otevřela, avšak asi mě nebylo dost dobře slyšet. Pán určitě nesmí mluvit s cizími. Za chvíli přišel jeho kolega, co taky nesmí mluvit s neznámými, něco málo vyřešili a zmizeli. Po další hodině jsem znovu zavřela dveře. A tentokráte jsem udělala moc dobře.
    Nachystala jsem si nějaké přípravy, pustila televizi, vypnula televizi a čekala, kdy se ozve bušení. Ještě jsem stihla dát kytky do sprcháče, ale i u sprchování zaprášených listů jsem měla uši napjaté. Naštěstí nic. Vyšlo to a já jsem tak nikoho nebrzdila v pilné práci. Kolem půl dvanácté jsem vyhlédla z okna a autíčko fuč. Zřejmě doba oběda zavinila přestávku. Rychle jsem sdělala záclony z kuchyňského okna, dala je do pračky a jala se čistit rámy a umývat sklo. Ale rychle, abych to stihla, než budou muset být otevřené vchodové dveře. Díky dnešnímu větru je okamžitě silný průvan, a tak mi to trošičku vadí. Navíc, když nevětrám oknem, jdou mi do bytu nějaké, vyloženě odporné, pachy ze společných prostor. Umytí jsem zvládla, přeleštění taky a řemeslníci nikde. Vrhla jsem se na totéž v ložnici. Časově v pohodě. Dokonce jsem si vzala i něco k jídlu. Pověsila jsem jedny záclony, druhé dala do pračky a ukolébána klidem jsem si vzala telefon, že zavolám naší L. Jen jsem začala mluvit, bušení. Kluci se totiž už kolem jedné hodiny vrátili a posilněni se vrhli do pracovních povinností.
    Tak jsem otevřela a uvědomila si, že dobré je, když spolu umíme mlčet. Zavřela jsem okna, sedla k počítači a při otevřených dveřích se vypisuji  z dnešních, bohatých zážitků. Při jejich pobírání ani nevím, jestli se mám těšit na zítřejší den. To mám totiž taky dovolenou, stupačky budou pokračovat a já nemám zatím naplánováno nic, co bych mohla dělat několik hodin při otevřených vchodových dveřích.
    A už se mi zase chce. Jen aby zrovna nepřišli. Zvládla jsem to. Zavřela dveře, navštívila onu důležitou místnost, slyšela šachtou jejich hlasy, vystřelila odtud, rychle umyla v koupelně ruce, otevřela dveře, usedla k počítači a v ten moment se jeden zjevil. Zařval do šachty:"Idu za tebů", zmizel a zůstaly po něm jen "rozglábené" dveře.