Víkend osvoboditel

    Zažila jsem přímo osvobozující víkend. To je takový víkend, kdy se člověk dokáže oprostit od všedních starostí a užívá si každou chvíli, která přijde. Je mi jasné, že to nejde pokaždé a na povel, ale když už se zadaří a čas nás nese na svých vlnách při dobrém jídle, pití a společnosti, nemá to chybu. V takových momentech je možné, že člověk udělá i nějakou hloupost, které se dá zpětně zasmát. Vždy dělám nějaké ty hlouposti, ale bohužel, některé moc ke smíchu nejsou. Naladění u mě přišlo už v pátek v práci, kdy jsem chtěla telefonovat z pevné linky a stále jsem se nemohla s volaným spojit. Dobře to dopadlo, ale až když jsem zjistila, že nevyťukávám čísla na telefonu, avšak na klávesnici počítače. Bohužel toto spojení ještě nemáme.
    Doladění přišlo o pár hodin později, když jsme zjistili, že v místní hospůdce jsou ceny tak lidové, že by bylo škoda nepopít. Netvrdím, že dávat si na víno rum, je úplně nejlepší kombinace, zato to člověka pěkně uspí. Zajisté až ve chvíli, kdy upadne do své postele, když do ní trefí. Trefili jsme v pohodě. I vstávání nebylo bolestné, jen po obědě přišla chvilka, kdy by se člověk natáhl. V momentě, kdy se kamarádka opravdu natáhla a zakryla se dekou, ozval se zvonek a hle očekávaná návštěva. Sice o trošku dříve, ale i tak vítaná. Návštěva ani nepoznala, že jsme unavené, jelikož bez makeupu už tak vypadáme normálně, a tak jsme mohli zahájit přivítaní šampíčkem. Tím šampíčkem, které den předtím změnilo v mražáku konzistenci na led a druhý den proběhl na dvoře návrat k původní tekutosti. Na dvoře z bezpečnostních důvodů. Toto obstarával můj chlapec, který se nám pozorně věnoval a díky jemu jsme všichni měli skleničky stále plné, a tím pádem se nás zmocňoval uvolňující smích, který nám vydržel ještě ve večerních hodinách, kdy jsme už popíjely/my baby/ jen zázvorový džus. Mezi námi, taky síla. Ten džus.
    Silné byly i okamžiky, kdy jsem si uvědomovala a komentovala různé věci kolem nás. Například naše značkové tepláky. Kámoška Reebok, já Secondhand. Nebo ta chvíle, kdy jsem vysvětlovala, co je shnilé maso na těle, anebo, když jsme pěkně vystrojkané vyprovázely spolužačku na autobus. Výhoda naší vesnice spočívá v tom, že je úplně jedno, co na sebe člověk navleče. Další výhodou je to, že se všichni zdraví, a když si někdo potřebuje doplnit informace, přímo se dotyčného zeptá. To poslední proběhlo už v pátek večer.
    Nedělní dopoledne probíhalo ve znamení dostávání informací z Honolulu. Nikdy jsem nevěděla, že tam jedno jablko stojí dolar osmdesát a je dražší než ananas. No nevěděla. Nikdy jsem o tom ani nepřemýšlela. A přitom je to věc zcela logická. Také tam rostou banány značky, kterou jsem už zapomněla. Důležité na této informaci je to, a to si pamatuji, že se prodávají i u nás. Zřejmě mají naši prodavači, přistěhovalci, své zdroje a konexe po celém světě.
    Tímto jsem jen chtěla říct, že víkend nebyl jen osvobozující, ale také nenáročně poučný.
A ještě něco. Je mi jasné, že tento článeček není nikterak zajímavý pro ty, co tam nebyli, ale ti, kteří tam byli, ví své.