Přátelství

    Mé nejstarší kamarádství začalo už pěkně dávno. Vzniklo na střední škole a za ta leta prošlo dlouhým vývojem. Vystudovaly jsme, opravdu náhodou, stejný obor na stejné vysoké škole. Vdaly jsme se a každá si uspořádala život podle svého. Chvílemi bylo naše přátelství klidnější, někdy intenzívnější a někdy vyhrocené na ostří nože. Ale vždycky jsme se mohly jedna na druhou spolehnout a tím jsme překonávaly i naše názorové rozdíly. Není týdne, abysme spolu nemluvily telefonem a v případě potřeby není pro nás ani šedesát kilometrů překážkou. Známe se tak dobře, že své reakce můžeme předvídat. Ona byla u toho, když jsem se vdávala, já jsem byla na její svatbě. A obě spolu jsme byly na svatbě našeho společného kamaráda. Říkáme mu brácha a je to náš kamarád ze střední školy.
    A proto jsme na jeho svatbě nesměly chybět. Sice nevěsta nás neznala, ale ráda poznala. Přijely jsme večer před svatbou a protože jsme u nich byly jak doma, povykládaly jsme se svatební matkou a probraly babské věci. Ráno jsme jeli s ženichem k nevěstě, která vypadala jako družička. Tam jsme byly seznámeny a mladí mohli odjet zpečetit svůj osud. My dvě, důležité osoby, jsme byly bráchou vybrány k nejzodpovědnějším rolím. Kamarádka byla jeho svěděk a já jsem měla za úkol přednést na zahájení hostiny svatební řeč. Jistěže si vybral ty pravé. Podpis svědka je úkon docela jednoduchý, ale řeč? Řeč je něco, na co mohou lidé vzpomínat i po letech. Řeč musí být pronesena ve vší vážnosti a úctou k životnímu kroku. Také se musí dotknout svatebčanů, kteří přijeli, aby otevřeli svá srdce a peněženky. Taková správná řeč se musí dobře promyslet, vhodně navolit slova a plynně zvládnout návaznost témat. Také nesmí být dlouhá, zkrátka taková akorát. To, že dostanu tak zodpovědný úkol, jsem nečekala a tedy má příprava byla nulová. A jak jsem chodila, vezla se, stála, ladila jsem celé dopoledne věty v mé hlavě. Srovnávala myšlenky, prohlížela si hosty a nevěřila, že to dám. Dala jsem to. Svatební obřad proběhl za písně Mám rád od Jitky Zelenkové. Novomanželé, svědci, rodiče i hosté utřeli slzy a všichni svorně čekali, až se otevřou dveře do místní vinárny, patřící k zámečku, na kterém se konala svatba. A vtom přišla spásná myšlenka jak využít volný čas. V rohu nádvoří stálo lešení, v podstatě snad malá tribunka. Podívaly jsme se na sebe a pochopily. V momentě jsme stála na tribuně a zdravila uvítacím a děkovným proslovem fiktivní hosty, které tvořila moje nejbližší. Možná jsme zdálky nevypadaly jako svatebčanky. Koho by napadlo, že někdo ze svatby poleze v lodičkách a šatičkách na lešení, ale měly jsme tak jistotu, že si nás nikdo nebude všímat. Vlastně nám to bylo úplně jedno. Byly jsme totiž spontánní a flexibilní už v letech, kdy se tato slova ještě nepoužívala.
    Úkol, díky perfektnímu nacvičení, byl posléze splněn a začalo se jíst, pít, hodovat a tancovat. V jedné místnosti se hodovalo, ve druhé se tancovalo. Pro nás dvě bylo velkým překvapením, když jsme byly vyrušeny u tance a bylo nám naznačeno, že kromě nás a našeho řidiče tam už nikdo není. Nějak nám zapomněli pořádající říct, že už toho bylo dost. Bylo teprve devět hodin večer a my dvě zíraly jak nevěřící Tomášové na posla špatných zpráv. Trošku nám to vyrazilo dech, jelikož v našem kraji jsou svatby o pár hodin delší. Abysme nezdržovaly tok času, beze slova jedna vzala do ruky skleničky, které jsme nedopily, druhá láhev a nechaly jsme se odvézt k novomanželské komůrce. Pod jejím okénkem jsme zapěly " Jak se to dělá a na co to je." Poté jsme se s domácími rozloučily a řidič nás hodil do městečka, ze kterého jsme ráno všichni vyjeli. Dvě bydliště a jeden zámek tvoří v krajině trojúhelník, který, většina z nás, několikrát tuto sobotu objela. Nijak nám cestování nevadilo, jen se špatně dolévalo víno v zatáčkách. Svatba to byla pěkná, klidná, důstojná a my jsme se tam cítily jako ryby ve vodě. Zábava byla výborná, hosté příjemní, novomanželé spokojení. A tak to má být.
Ale kdo ví, proč nás na druhou svatbu nepozval. 
    Možná bysme tam nemohly razit naše heslo: " Zase jsme tu nejkrásnější."