Kdysi a dnes

    Celý týden jsem strávila pod sjezdovkou, na které se náš chlapeček učil lyžovat. Myslím si, že je velice správné svěřit dítě někomu cizímu, aby ho naučil vše tak, jak má být. Díky instruktorům z lyžařské školy bylo dítě vedeno velice pěkně, postupně, správně, individuálně a hlavně vnímalo, co mu učitel sděluje. Také se je snažil při jízdě napodobovat a nepřemýšlel o tom, že by to mohlo být jinak. S pokorou přešel i únavu, hlad a žízeň. Vždy, když ho instruktor po nějakém čase vrátil, ovládl nás, všechny zúčastněné, báječný pocit. Mně ten, že se malý čemusi přiučil a já nemusela vysvětlovat, diskutovat, zvyšovat hlas, přemlouvat a prosit. Dítě bylo šťastné, že už mu to přece jde a učitel spokojený, že ho čeká krátká přestávka a vydělané peníze. Instruktoři, které jsme během tohoto týdně potkali, byli skvělí, vstřícní, milí, klidní, vytrvalí, usměvaví a přátelští. My i naše dítě jsme k nim byli také milí, usměvaví a přátelští.     
    Vzpomínám na sebe, když jsem byla, nikým nevarována, ve šněrovacích, těžkých, kožených botách, postavena na dřevěné lyže a snažila se napodobovat ty, kterým to jelo bez pádů. Ve skupině nás bylo cca dvacet. Učitelka na nás řvala a nechápala, že jsme se všichni nenarodili s lyžemi na nohách. Byla to hrůza a bylo to na kurzu na střední. Ještě horší to snad bylo na vysoké, když nás vyvezli na sjezdovky Chopku. Nikdo z vedoucích nepředpokládal, že by lyže mohly dělat někomu problémy. Dělaly. Mně. Ale nebyla jsem v tom sama, přestože jsme byli koorporativně vychováváni ke všeobecné zdatnosti a společně jsme rozvíjeli tělesné schopnosti každého z nás. Bohužel i tehdy byly skryté výjimky. Bylo to v době, kdy neovladatelné lyže s nalepeným sněhem bud stály na místě, nebo naopak samovolně nabíraly rychlost. A podle toho vypadala plynulost mé jízdy a můj časový limit, určený ke zdolání sjezdovky. Ale byla jsem pěkně upravená, pěkně oblečená a určitě mi to slušelo, když jsem se co chvíli zvedala z míst, kam jsem se nějak neřízeně dostávala. Na hlavě jsem měla krásnou, bílou, pletenou čepici, která měla pouze jednu "malou" nevýhodu. Padala mi na oči. Možná to pro mě bylo lepší, když jsem neviděla, kam se řítím, jelikož mé lyže ani nezatáčely a já sjížděla i zatáčky šusem. Jednou jsem se tak "lehce elegantně" blížila k cíli, ve kterém na mě čekali členové našeho družstva. Blažený úsměv se rozlil na mé tváři, hlavou proletěla pochvalná myšlenka a široký, hustý lem mé krásné, bílé čepice mi, pro jistotu, zakryl výhled. Přesto jsem jela. Lyže mě najednou poslouchaly a jelo se mi skvěle. Jen jsem si v té rychlosti nestihla spravit čepičku. Tak jsem se řítila přímou čarou dolů, když jsem nečekaně pocítila z obou stran pravidlené nárazy do mého těla. Vše se sběhlo velmi, velmi rychle. Ale já jsem přijela, v závěru nespadla a stála jsem na lyžích. Po chvíli euforická radost ustoupila a já jsem začala pátrat po tom, co mi překáželo v lehkém dojezdu. Blažený pocit se mi trošku zakalil, jakmile jsem vyhrnula hledí a mírně se pootočila. Stála jsem zády ke skupince mých spolužáků, kteří se všichni v jednom chumlu váleli na zemi. Situace byla velice vtipná. Ne pro ně, pro mě. Proč? Protože si jen tak trošičku popadali, když neustáli můj stylový průjezd. Jak jsem to, šťastná a zároveň nevidomá, pustila rovnou dolů, projela jsem středem hloučku. Asi byli pomalí a nestačili utéct a tím pádem jsem mohla já jediná dojet do cíle, aniž bych pocítila tvrdou sněhovou pokrývku na mé zadní partii.
    Umět lyžovat jsem vyřadila ze seznamu plánů, čeho chci dosáhnout. A pak jsem se vdala a lyže byly opět zařazeny do mého zocelování.