Výlet do Prahy

    Zastavila jsem na zelenou před semaforem, protože se zezadu řítila kvílející sanitka. Pochopitelně než přejela, blikla červená a já stála, čekala a prohlížela si provoz přede mnou i vedle mne a také toho, kdo stál za mnou. Co jsem viděla ve zpětném zrcátku? Móóóc veliké auto a za volantem móóóc mladou slečnu ve velkých, tmavých brýlích, s rovnými blonďatými vlasy, hóóódně žvýkající pusou a celkově s nepřehlédnutelným výrazem nudy. Proč ten nezáživný pohled? To vlastně nevím. Jen si mohu domýšllet, že ji nastalá situace mohla vyloženě otrávit. A to se teda vůbec nedivím. Přece mladí, krásní a bohatí by měli mít přednost. Nám starším, mírně povadlým a chudým malý odpočinek a rozhlédnutí se zase tak nevadí.
    A to mně připomnělo jinou mladou dámu, vcházející do života, mě. Z výše uvedeného popisu bych se ztotožnila pouze se slunečními brýlemi, ale s tou výhradou, že jsem měla jiné, zaručeně pěkné a určitě vím, že ze mě nedělaly muchu. Nejezdila jsem autem, nežvýkala jsem s otevřenou hubou a nevrhala jsem znechucené, znuděné pohledy, jelikož na to nebyl čas a stále bylo co dělat. Buď jsme se učili, nebo vymýšleli zpestření našeho života, nebo jezdili na výlety. S kamarádkami jsme jezdily stopem, nebo veřejnými dopravními prostředky, které zrovna jely. Nějak jsme si s tím hlavu nelámaly.
    Jednou jsme se s kamarádkou vypravily vlakem do Prahy na návštěvu její rodiny. Respektive rodiny jejího nějakého prabratrance, který nás neustále zval do svého, na tu dobu neobvyklého, sídla.
Tak jsme jely. Do Prahy jsme docestovaly kolem půlnoci a do rána jsme čekaly na nádraží. Dopoledne jsme se pokochaly krásami hlavního města a odpoledne jsme konečně odjely do rodinného domu prabratrance v Klánovicích. Těšily jsme se, jak všechny překvapíme. Těšily jsme se marně. Několikrát jsme obešly jejich domek, prohlédly si pěstěný trávníček, několikrát vyzkoušely zvonek a nic. Naše počínání však nezůstalo bez odezvy. Informaci nám po chvíli podala zvědavá sousedka a zpráva to byla vskutku jasná. Rodina odjela na dovolenou. Nám se domů nějak nechtělo a použily jsme záložní plán. Šly jsme navštívit matku prabratrance, která nás naštěstí velmi srdečně uvítala, pozvala dál a ráda i ubytovala. Paní byla pro nás jak z jiného světa. Možná proto, že se před pár dny vrátila ze Švýcarska, což v té době bylo něco neslýchaného. U ní jsem poprvé v životě pila před večeří aperitiv. Prve martini, potom kolínka. Byla úžasná. Přes den jsme poznávaly město, večer se vracely k ní. Jednou nás dokonce vzala na výlet i ona. Bylo to tramvají do cukrárny. Dodnes velice ráda na náš výletek vzpomínám. Nikam jsme nespěchaly, nic jsme neplánovaly, nikdo nás nekontroloval, nikdo nás nehledal a ještě o nás bylo pěkně postaráno. Po pár dnech jsme se živé, zdravé a nadšené vrátily k rodičům, kteří ani netušili, co jsme všechno stihly, co jsme prožily, co jsme vymyslely a co jsme zvládly.
    Bylo nám 18. Neznaly jsme mobily, internet také neexistoval, ale zato jsme uměly hledat v jízdních řádech a s pokorou a zájmem jsme přijímaly to, co nám dnové přinesly.