Vždy připraven?

    Já tedy ne. Možná na co, možná kde a možná kdy. Ale na začátek školního roku zřejmě ne. Toto jsem zjistila zcela jednoduše. Byly mi zapůjčeny 2 děti. 7 a 10 let a já jsem s nimi byla v ZOO. Kromě nás mělo takový skvělý nápad docela hodně lidí, takže jsme tam opravdu nebyli sami. Procházka kolem klecí a výběhů probíhala dobře. Děti se navzájem upozorňovaly na různé živočichy, fotily si je a já jsem jen tak lehce dozorovala. První malý problémek nastal, když jsme zakoupili horkou čokoládu a ona byla horká a my jsme museli na čekat na její vychladnutí. Strášně dlouhé chvíle. Nakonec bylo kakao jedním z účastníků odmítnuto, druhý ho dojel a my mohli pokračovat v obchůzce. Další úskalí bylo v nákupu žrádla pro kozy. Děcka dostala peníze, běžela k automatu, který toho vysypává čím dál tím méně, a v nepoměru rozdělení krmiva byly krmeny kozy. Pochopitelně jeden z krmičů byl velmi zklamán, že dělení nebylo čestné. Holt, děvčátka jsou rychlejší, pohotovější a dravější než kluci. Ale to vysvětlování.
    Když jsme procházeli kolem stánků s perníky, mohli si každý jeden vybrat. To by člověk ani nečekal, že je zaujme takový velký perníkový šmoula. Asi jsem je ranila, neboť museli přejít na menší kousky, ale zvládli to. A co tak může způsobit dětem v ZOO největší radost? Už to vím. Houpačky, průlezky, provazové žebříky atd. I mně to udělalo velkou radost, jelikož jsem měla chvilku pro sebe. Sedla jsem si na lavičku a jen to sledovala. Stejně na mě furt řvali, ať se podívám. Ale měla jsem možnost rozhlédnout se i kolem sebe. Obraz, který jsem uviděla, mě úplně dostal. Kolem dětského hřiště posedávalo hodně opatrovatelů, a s výjimkou jedné mladé maminky, všichni seděli a hleděli na displeje mobilů, a zvedali hlavy jen tehdy, když je volalo jejich dítě. Děti volaly všechny a stále. Nejde slovy popsat, jak to na mě působilo. Pamatuji si doby, kdy u dětských hřišťátek lidé seděli, občas si něco řekli a přitom pozorovali své svěřence, a ti nemuseli na sebe neustále halasně poukazovat. Naštěstí provozovatelé kolotočů a trampolín, kteří od dětí rádi vybírají peníze a nedávají lístky, měli zavřeno, a tak jsme dobu zábavy měli zkrácenou a levnější.
    Jakmile to ty dva přestalo na hřišti bavit, zakousli se do perníků a já si myslela, že bude chvilku programový klid. Ale to by kousek dál nesměly být simulátory různých jízd. Se sebezapřením jsem rozdala nějaké ty mince, abych uspokojila dětské duše a chvíli nato začaly závody. Divákem jsem nebyla sama, přidružili se  k nám nějací lidé s dětmi, které také toužily jet na trenažéru. Děcka záviděla a dospělí kroutili hlavami. Nedivím se jim. Dětičky po ukončení jízdy nebyly stále nabaženy, jenže já jsem zavelela, že jedeme domů, načež mi to menší odvětilo: " Ale ještě jsme nebyli na jídle!" Také jsem našla odpověď. " Najíte se doma!", a tím skončila naše prohlídka ZOO.
    A tak jsem zjistila, že  ještě nejsem dostatečně připravena, že i skupina dvou dětí je na mě docela dost velká, a že příští čtvrtek je móóóc blízko. Prostě s lety potřebuji čím dál delší oddych.
    Na zpáteční cestě si děti sdělovaly dojmy, vymýšlely ptákoviny a já jsem u benzínové stanice místo nádrže otevřela kapotu. Prostě jsem zmáčkla špatnou páčku. Toto se mi ještě nikdy nestalo, ale také většinou jezdím sama a v klidu.