Vzpomínka

    Takové obyčejné datum. Čím může být 6. únor zajímavý? Každý rok může být tento den zajímavý pro něco nebo pro někoho. Pro něco je to letos zahájení Světového poháru v biatlonu. Pro někoho je to datum narození, někomu připomíná jakékoliv výročí, či je pro většinu naprosto bezvýznamné. Pro mě je den, kdy má svátek Vanda, upomínkou mé svatby. Byla sobota. Tehdy svatby byly jen v sobotu. Připadala jsem si dospělá, trošku důležitá a šťastná. A z tohoto dne mám pár vzpomínek na neobvyklé situace, jež se u mě po celý život hromadí. Běžný průběh svatebního dne se z hlavičky už dávno vypařil. Ale! Něco přece zůstalo. Například. Měla jsem kytku, na tu dobu dost neobvyklou a byl zázrak, že v květinářství pochopili, co chci. Byla z bramboříků. Byla bílá, jemná, křehká, nevšední a byla moje. Chtěla jsem si tuto krásu uchovat aspoň na pár dnů a tak jsem ji dala na verandu na čerstvý vzduch. Zmrzla. Další vzpomínka patří mým krásným stříbrným botám. Páskové botičky na vysokém, úzkém podpatku se vyloženě hodily k šatům, mé postavě a ke slavnostnímu obřadu. Zřejmě se nehodily k mým nešikovným nožkám a tak mi to i dokázaly. Neupadla jsem na radnici, ale až na místě hostiny. Schody mi normálně nevadí, jenže je pravda, že občas šlápnu vedle. Při scházení dolů na společné focení byl schodeček nějaký úzký a "panna nevěstinka" se po zadku posunula dolů. Dobrá zpráva byla, že jsem si nic nezlomila a muži nevykloubila ruku, jelikož, než jsme spadla, jsme kráčeli zavěšeni do sebe. Ještě lepší bylo, že jsme šli jako první, takže převálcování milých, námi pozvaných, hostů, se nekonalo. Pouze mi uletěl podpateček, ale jen tak trošku. Šikovné ruce novomanžela zvládly opravu a podpatek nějak připevnil. Asi docela dobře, protože ustál i můj úprk do auta, když mě kamarádky unášely a kázaly mi, že musím vběhnout do hospody a zařvat: "Čtyři koňaky!" Všechny jsme věděly, že na nevěstu se toto nehodí, ale když nám byl ženich v patách? Dopadlo to asi takto. Dojeli jsme, řidič ještě parkoval a my holky jsme vystřelily do lokálu. Některá z mých přítelkyň během běhu ke stolu poručila láhev koňaku, aby děj zrychlila. Nechápající číšník přinesl pouze čtyři dávky ve chvíli, kdy už seděl u stolu i ženich. My, mladé dámy, jsme do sebe obrátily své drinky, ženich zaplatil a svorně jsme se všichni vrátili na hostinu. Byl to možná nejkratší únos v dějinách. A jmenuje se akce, kdy jedou dvě auta za sebou únos? Možná to bylo stíhání.
Ani nevím, proč jsme toto podnikli, jelikož v místě konání svatby bylo docela dobře. Všeho dostatek, nechyběly ani naše "oblíbené" lidové zvyky. Myslím si, že i jídlo bylo výborné, pitího slušná, rozmanitá zásoba, cukroví nádherné a chutné.  Navíc můj otec, velmi společenský člověk, vytvářel kolem sebe skupinky malých, větších, mladších i starších posluchačů a všechny bavil. Také se tančilo. Nevím už, jestli se i zpívalo, ale svatba trvala dva dny. Ale ještě jeden zážitek uchovávám v hlavě. Po půlnoci začalo mrholit a mrznout. Moji kamarádi šli domů zkratkou přes jakési pole. Prý místo zkratky to byla pěkná fuška. Zmrzlá oranice zamávala jejich sebevědomím i schopnostmi, ale přežili. Ostatní hosté byli rozvezeni, stejně jako my.
Závěr dne, večera i kousku dalšího dne bych charakterizovala slovy: koza na ledě. Vytáhla jsem nohy ve svatebních, opravených botičkách z auta, položila je na vozovku a narovnala se. Jakmile jsem vzpřímila tělo, na silnici, která připomínala zrcadlo, se mi nohy rozjely a klouzaly a klouzaly. Nějakým způsobem jsem se doklouzala, za zdárné mužské podpory, do cíle. A tak skončil můj svatební den.
    A poučení z tohoto příběhu?
Dělat svatbu v únoru je dobré, protože netečů zákusky. Dělat svatbu v létě je také dobré. Sice zákusky tečů, ale néni poledovica.
    Ale kdeže loňské sněhy jsou.