Z deníčku hostitelky

29.04.2015 19:10

    Ráda hostím návštěvy. Mám dobrý pocit, když mám co dát na stůl, respektive, když mám možnost připravit se předem. Většinou znám i chutě svých blízkých a přátel, ale někdy se i mistr tesař utne. Zvláště jsem se občas utnula v obdobích, ve kterých jsem lidi kolem sebe teprve poznávala. Je pravda, že já nesnáším celer a proto ho u nás doma nikdo nenajde a nemůže počítat s tím, že ho budu s láskou připravovat. Z tohoto důvodu musím počítat s tím, že každý má jiné chuťové buňky.  Dnes už to vím z vlastních zkušeností a ze spousty publikací, věnujících se gastronomickým tématům.
    V osmdesátých letech se mi dostal do ruky Almanach dobrého hostitele. Předpokládám, že to bylo vydání z počátku šedesátých let a tam bylo psáno:"Když ti přijde nečekaná návštěva na večeři, vezmi dva plátky telecí kýty a připrav je se sýrem a šunkou". Přemýšlela jsem, kdo měl a má jen tak v 60., 80. letech nebo i v dnešní době v ledničce čekatele na návštěvu v podobě telecího. Šunka se sýrem by se možná dnes našla, ale před třiceti nebo padesáti lety těžko. A taky v té době, kdo měl chladničku tak dobře zásobenou, že nemusel přemýšlet, co rychle připravit nečekaným hostům, nemusel číst rady z almanachu. Tuto úžasnou brožuru a pár jiných vzpomínek jsem si dnes vybavila díky televizi.
    Právě před chvílí v ní šel v dokument, ve kterém nějaký cestovatel večeřel u cizí, početné rodiny na Mauriciu. Hostitelka mu sdělila, že on je první cizinec, který je navštívil. Stůl se prohýbal pod krásnými, barevnými jídly a host se u nich cítil přímo skvěle. Také u nás byl několikrát na návštěvě nějaký cizinec nebo cizinka a nikdy nikdo z nich nepohrdl mým pohostinstvím. Je pravda, že na pití člověk nic nezkazí a možná to, co přikusovali, ani nevnímali. Fakt ale je, že nikdy na stole nic nezůstalo. Až jednou.
    To jsem také připravovala pohoštění předem, aby bylo při jídle vše perfektní. Vše bylo perfektní, jen hlavní chod se nestal tím pravým ořechovým. A tehdy jsem si pomyslela:"Proč já nemám v zásobě plátek telecího masa?" Co se to vlastně stalo? Proč jsem nebyla předvídavější? Bylo to, jako kdybych pozvala vegetariána na zabijačku, souseda na psa nebo nutila Inda cpát se hovězím. Vepřová roláda, plněná mimo jiné i vepřovou šunkou, vypadala báječně. Pro nás. Krásně voněla, po řezu měla pěknou, pestrou mozaiku a bylo jí dost. Dost jí taky zůstalo. Nám bylo trapné se cpát něčím, co host decentně odmítl. Že to nebude jeho národní pokrm jsem pochopila už tehdy, když nám byl mezi dveřmi představen. Ale každé nedorozumění jde lehce napravit. Jeho pohotová přítelkyně mu s naším dovolením, v naší kuchyni, opekla na pánvi plátky brambor s vejci. Nic jiného ani neuměla. Ale zachránila ho před velkým hladem, také se před ním blýskla se a on byl nadmíru spokojený, jaké že to má šikovné, pracující, skromně se tvářící děvče. 
    Já si od té doby předem prověřuji, kdo k nám přijde, jaké gastronomické zvyklosti upřednostńuje jeho národ a jaká jídla má rád. A tak se mi už nikdy nemůže stát, abych nabídla nečistou svini tomu, komu ji víra zakazuje a také již nezvu šikovné, pracující a skromné holky. Dnes jsou u nás vítáni jen dobří lidé a dobří přátelé.
    Příští týden čekáme návštěvu. Přesně vím, co budu připravovat, protože mohu použít všechny osvědčené recepty. Už se těším, protože on jí úplně všechno a ona nejí vůbec nic.