Život v socialistickém státě

    Kdo nezažil, neuvěří. Dnes jsem učila výše zmíněné téma a vlastně se mně učilo velice dobře. Prostě jsem jenom vzpomínala na naši skromnost, nevědomost a šikovnost. Skromní jsme byli v tom, že jsme se dokázali spokojit s málem. Brali jsme to, co bylo. A mnoho toho nebylo. Nevědomí jsme byli, protože jsme nic jiného neznali. A šikovní jsme byli, jelikož co jsme chtěli, to jsme sehnali. Také kam jsme se chtěli dostat, dostali jsme se. Někdy. Jako my.
Psal se rok 1986 a my jsme dostali devizák do Jugoslávie. Nedostali jsme ho jenom proto, že se nám zachtělo cestovat, ale dostali jsme možnost vyjet díky jedné známé paní. Ta paní pracovala na vhodném místě a znala vhodné lidi. Jinak bysme seděli doma. Ale s cestováním zas tak všechno jednoduché nebylo.
    Museli jsme sbalit jídlo na 16 dní, protože za dináry, které nám přidělila banka, bysme se neuživili. Stačily na bydlení, nějaký ten chleba, zeleninu a zmrzlinu. Dobře nabalení jsme nasedli do linkového autobusu a vyjeli jsme. První zastávka na československé hranici s Maďarskem byla jak z nějakého špatného snu. Celníci vybrali pasy. To mi bylo ještě dobře. Žaludek mě začal tlačit až, když se jeden vrátil. Vrátil se, přečetl naše jména a upozornil nás, ať v autobuse nic nenecháme, protože možná nikam neodjedem. Tak jsme všechno dotáhli do celniční kanceláře a tam začala důkladná prohlídka konzerv, prádla, oblečení, kosmetiky. Co jsme měli, prošlo cizíma rukama. Bylo to potupné, protivné a ponižující. Nic nenašli. Pak nám dovolili znovu vše nabalit a my jsme tedy mohli vyjet na vysněnou dovolenou. Možná za to příkoří mně osud přihrál balíček dinárů přímo v moři. Mohli jsme si za ně koupit 24 zmrzlin, nebo 6l vína. Jak jsem psala, byli jsme skromní a tak jsem si dovolila koupit první, zlatý nárameček. Byl lehounký, teňounký a na cestu zpátky jsem řešila, kam ho před zraky celníků ukryju. Tak jsem se bála, že jsem ho provlékla do lusku zelené papriky a doufala, že si celník nekousne. Nekousl.
    Jednodušší bylo, když jsme jezdili nakupovat do Maďarska. Dobré byly zájezdy. Ale pamatuji si na jednu cestu vlakem. S kamarádkou jsme jely oblečené ve starých oděvech, které jsme v Budapešti na nádraží hodily do popelnice a domů dojely v novém. A forinty navíc jsme provážely uložené ve...... To raději psát nebudu. Moje spolužačky z vysoké jezdily zase nakupovat do Polska. Také jezdily vlakem a protože se nic dovážet nemohlo, musely jet z nákupu oblečené do několika vrstev. Tehdy byly v módě takové chlupaté svetry. A prý bylo moc fajn mít tři na sobě, když se ve vlaku dobře topilo. Ale bylo jim teplinko a navíc udělaly radost několika lidem.
    Když se tak dívám zpět, bylo úžasné někam vyjet a bylo úžasné si něco dovézt. Něco, co u nás nebylo. Jak je úžasné dnes někam vyjet a něco úžasného si dovézt. Něco, co je i u nás. Co naplat, vlastní dovoz máme v krvi. Dnes je to velmi příjemná záležitost, ale před lety to byla vyloženě zážitkovka.
    Byl to adrenalin. Dnes, když sedím u počítače a vybírám si třeba parfém, žádnou euforii neprožívám, protože nikam nemusím. Nemusím schovávat peníze, nemusím se převlékat, nemusím se bát a nemusím čekat, co se stane. A navíc je toho tolik, že na mne určitě zbude.
    Ale jak bylo krásné, když jsem za dob socialismu dostala Ninu Ricci. Bylo to nečekané, překvapující, neuvěřitelné. To byl svátek. To byl skvělý pocit. Bylo úplně jedno, jaká to byla řada. Byla to Nina Ricci a já jsem si ji tak dlouho šetřila, až se zkazila.
    A měl ji málokdo. Jen ten, kdo znal někoho, který znal onoho a ten mu ji pomohl sehnat, protože vy jste mu dopomohli zase k něčemu jinému.