Jak to dnes vidím já

    Nezměnily jsme se, jen jsme trošku zestárly. Nějak to na sobě ale nepozorujeme. Cítíme se skvěle a všechno zvládáme. Jen nám ráno déle trvá, než zahladíme pigmentové skvrny. Vůbec trvá, než se probereme a než probereme pilulky. Pečlivě vybíráme, které ano a některé z nás u toho přemýšlí, že je čas na lékovku. Také na sobě poznáme změnu počasí a každé jídlo se u nás pěkně usadí. Tuším, že se i někomu krátí dech, mně určitě. Před jídlem potřebujeme prášek, u jídla brýle a po jídle odpočinek. Nemluvím o zachrápání a špatné kontrole tělních projevů. Dobré na těchto změnách je to, že zatím jsou individuální. Lépe řečeno. Každá to máme jinak, jindy a něco jiného, ale pomalu spějeme do stadia, kdy na tom budeme všechny stejně.
    Myslím, že bych měla vysvětlit, jak jsem došla na výše popsané  a kde se bere ve mně tolik optimismu. Jednoduché. Byla jsem s naší skvělou partou ve škole v přírodě a tím pádem mohu srovnávat naše působení před několika lety a dnes.
    Například.     Dříve jsme spolu učily dvě, dnes čtyři.
                        Dříve jsme se nemusely líčit, dnes, bohužel ano.
                        Dříve jsme jely i na čtrnáct dní, dnes na pět.
                        Dříve jsme si stihly dát i skleničku, dnes si večer měříme cukr.
                        Dříve nám nebylo zimo, dnes se klepeme celý den a celou noc.
                        Dříve nám nevadilo, že jdeme spát později, dnes čekáme na dětský klid jak na smilování boží.
                        Dříve jsme si všechno pamatovaly, dnes si všechno zapisujeme.
                        Dříve nám nevadila odražená voda ve sprše, dnes je to trest.
                        Dříve jsme stíhaly stejně, dnes se tempo různí.
                        Dříve jsme hrály s dětmi všechny hry, dnes je hrajeme taky, ale jsme víc zničené.
                        Dříve jsme rády běhaly ve hře Na třetího, dnes jsme rády, že můžeme stát a nikdo si nás nevšímá.
                        Dříve jsme nepotřebovaly brýle, dnes si je půjčujeme.
                        Dříve jsme si vymýšlely pro sebe zábavu, dnes milujeme klid.
                        Nejpěknější na tom všem je ale to, že si stále rozumíme beze slov. Dříve to byla souhra, dnes slova těžko hledáme.
    Kamarádky moje, jestli to vidíte jinak, dejte mi vědět, ale věřím, že mi dáte za pravdu. Vždyť to, že se věci mění, je pro nás normální  a kolikrát zábavné. A nakonec. Proč máme lítat jak blázni, nebo se sprchovat v horké vodě, přepínat své síly u učení, když se můžeme o práci podělit? Také nač jezdit 14 dní mimo domov, když se dětem stýská po rodičích? Proč se honit a být první, když to před námi někdo rychlejší stejně udělá? Dále. Určitě je zbytečné trávit čas stupidními hrami, když už můžeme spát. Také je trapné vypadat uprostřed lesů jako divoženky, když se můžeme, díky makeupu, zcivilizovat. 
Ale to nám to trvalo, než jsme na to došly.
    A víte, co je pro mě hodně důležité? Ráda vám to povím, ale teď si nějak nemohu vzpomenout. Ale slibuju, že to přijde. Přece se znám.

    Došlo to. Je sobota 8.12 hod. a já vím, co jsem chtěla, hlavně jak jsem chtěla, něco napsat. Tady to je.
Děkuji vám všem za to, že ještě zvládneme být každý den 15 hodin na nohách. Děkuji za vzájemnou spolupráci a za to, že se na sebe můžeme vždy spolehnout. Děkuji vám, že jste tak skvělé a vstřícné. Konkrétně tobě J děkuji za nasazení, tobě L za tempo a tobě P za výdrž. 
    A jak to dnes vidím já? Vidím, že ještě hodně věcí zvládnem stejně jako kdysi. Sice o tom píšu s nadsázkou, ale vy nejlépe víte, jak to je. Díky.